Každý člověk potřebuje svou postel, svůj hrnek a své blízké. Rozhovor s Andreou Szymeczek z domácího hospice v Třinci

Již tuto neděli 17. prosince se uskuteční poslední z letošních adventních koncertů České televize. Tentokrát bude charitativní koncert věnován domácímu hospici Medica Třinec. O poslání a práci třineckého domácího hospice si povídáme s jeho ředitelkou Andreou Szymeczek.

Čím se Medica zabývá?

Organizace Medica jsou vlastně dvě, finančně nezávislé. První funguje od roku 2007 a nabízí domácí péči o chronicky nemocné nebo seniory. Druhou organizací je Medica Třinec, která vznikla v roce 2016 a funguje jako domácí hospic. V jeho rámci nabízíme nejen službu domácí zdravotní péče pro nevyléčitelně nemocné pacienty, ale také péči o celou rodinu. Naším cílem je poskytnout rodině útěchu ve chvíli, kdy se pacient rozhodne, že chce zůstat do konce svých dnů doma.

Jaké služby tedy poskytujete?

Poskytujeme lékařskou péči – zaměstnáváme dva lékaře a pět zdravotních sester. Sociální pracovníci pomáhají s běžnými úkony, jako je mytí a oblékání pacienta a jeho krmení. Spolupracujeme s psychoterapeutem, evangelickým knězem a lidmi, jejichž úkolem je podporovat rodinné příslušníky v těžké životní situaci. Máme také zázemí s vybavením k zapůjčení: postele, matrace, kyslíkové koncentrátory a veškeré další vybavení potřebné pro domácí péči. Pomáháme také s vyřizováním veškerého papírování. Máme místo pro cvičení – místnost zařízenou jako běžný pokoj v bytě s rehabilitačním lůžkem. Tímto způsobem ukazujeme, že speciální nemocniční lůžko se vejde i do malého pokoje a není třeba se ho bát.

A je vaše činnost dostatečná pro potřeby této oblasti?

Těžko říct. Stále se potýkáme s tím, že lidé nevědí, že existuje taková možnost využít domácí hospic. Stále se snažíme předávat tuto informaci dál, že není třeba se bát, že stačí přijít k nám, podívat se a pak se teprve rozhodnout. Protože je to pro všechny lidi těžké rozhodnutí, zda se chtějí doma s naší pomocí postarat o svého blízkého, když jde o jeho poslední dny.

Za sebe řeknu, že se mi ulevilo, když jsem zjistila, že jste tady. Je kam zavolat v případě potřeby…

Od rodin, kterým pomáháme, často slyšíme, že péče o umírajícího blízkého byla vlastně snadná, protože jsme všechny drželi za ruku…..

Myslím, že je důležité, jak člověk odejde a jak se s ním rozloučíme, protože ten okamžik s námi zůstane po zbytek života…..

Ano, je to jako porod. Člověk si ten okamžik pamatuje celý život. Jsou to velmi silné zážitky – jak začátek, kdy člověk přichází na svět, tak konec, kdy odchází. Stejně jako se matky připravují na porod, může se každý z nás připravit na okamžik, kdy mu odejde blízká osoba. Tyto možnosti tu jsou, jen je třeba o nich vědět.

Co když víme, že náš blízký je nevyléčitelně nemocný, a rádi bychom tu pro něj byli až do konce?

Stačí nám zavolat. Pak rodinu pozveme k nám, v klidu si promluvíme ve školící místnosti, vysvětlíme všechny pochybnosti, protože na začátku jich je hodně. Pak se rodina v klidu rozhodne, zda chce domácí hospic využít. Probereme, co je potřeba, zda lůžko nebo jiné vybavení. Rodina je v neustálém kontaktu se zdravotní sestrou, která buď jezdí na místo, nebo volá, podle toho, co je potřeba.

Pomáháte se vším. Pokud pacient nebo pečovatelé procházejí těžkým obdobím, podporujete i je?

Snažíme se o to. Každý člověk a každá rodina potřebuje něco jiného. Snažíme se naslouchat jejich potřebám a nabídnout pomoc, kde můžeme. V hospici se o pacienty nestaráme jen do jejich smrti, ale snažíme se zůstat v kontaktu s rodinami i po smrti. Kolem našeho hospice se také tvoří podpůrné skupiny. Letos se nám tak stalo, že máme v péči hodně mladých rodin. Vdovy po smrti svých manželů vytvořily neformální skupinu, vzájemně se poznaly, spřátelily se a začaly tuto novou etapu života společně. Jednou ročně se také snažíme udělat setkání v kostele, kam jsou všechny rodiny pozvány. Je to důležitý okamžik nejen pro ně, ale také pro naše zdravotní sestry a další pracovníky hospice, kteří o rodinu pečovali. Mohou tak vidět, že život jde dál. Naše obyvatele obvykle opouštíme v okamžiku největšího zármutku, takže je pro nás důležité vidět, že ztráta konečně pomíjí.

Myšlenka domácího hospice je v České republice relativně nová, ve srovnání například s Polskem…

Ano, první domácí hospice vznikaly na přelomu 90. let a roku 2000. V současné době je v České republice asi čtyřicet domácích hospiců, které mají smlouvu s pojišťovnou. V Moravskoslezském kraji jsou tři: Ondrášek, Strom života a Medica Třinec. Každý z nich pokrývá oblast v okruhu zhruba třiceti kilometrů od svého sídla – aby bylo možné se ke klientovi v případě potřeby rychle dostat. Obsluhujeme oblast zhruba od Mostů po Hnojník.

A je vaše činnost dostatečná pro potřeby této oblasti?

Těžko říct. Stále se potýkáme s tím, že lidé nevědí, že existuje taková možnost využít domácí hospic. Stále se snažíme předávat tuto informaci dál, že není třeba se bát, že stačí přijít k nám, podívat se a pak se teprve rozhodnout. Protože je to pro všechny lidi těžké rozhodnutí, zda se chtějí doma s naší pomocí postarat o svého blízkého, když jde o jeho poslední dny.

Za sebe řeknu, že se mi ulevilo, když jsem zjistila, že jste tady. Je kam zavolat v případě potřeby…

Od rodin, kterým pomáháme, často slyšíme, že péče o umírajícího blízkého byla vlastně snadná, protože jsme všechny drželi za ruku…..

Myslím, že je důležité, jak člověk odejde a jak se s ním rozloučíme, protože ten okamžik s námi zůstane po zbytek života…..

Ano, je to jako porod. Člověk si ten okamžik pamatuje celý život. Jsou to velmi silné zážitky – jak začátek, kdy člověk přichází na svět, tak konec, kdy odchází. Stejně jako se matky připravují na porod, může se každý z nás připravit na okamžik, kdy mu odejde blízká osoba. Tyto možnosti tu jsou, jen je třeba o nich vědět.

Co když víme, že náš blízký je nevyléčitelně nemocný, a rádi bychom tu pro něj byli až do konce?

Stačí nám zavolat. Pak rodinu pozveme k nám, v klidu si promluvíme ve školící místnosti, vysvětlíme všechny pochybnosti, protože na začátku jich je hodně. Pak se rodina v klidu rozhodne, zda chce domácí hospic využít. Probereme, co je potřeba, zda lůžko nebo jiné vybavení. Rodina je v neustálém kontaktu se zdravotní sestrou, která buď jezdí na místo, nebo volá, podle toho, co je potřeba.

Pomáháte se vším. Pokud pacient nebo pečovatelé procházejí těžkým obdobím, podporujete i je?

Snažíme se o to. Každý člověk a každá rodina potřebuje něco jiného. Snažíme se naslouchat jejich potřebám a nabídnout pomoc, kde můžeme. V hospici se o pacienty nestaráme jen do jejich smrti, ale snažíme se zůstat v kontaktu s rodinami i po smrti. Kolem našeho hospice se také tvoří podpůrné skupiny. Letos se nám tak stalo, že máme v péči hodně mladých rodin. Vdovy po smrti svých manželů vytvořily neformální skupinu, vzájemně se poznaly, spřátelily se a začaly tuto novou etapu života společně. Jednou ročně se také snažíme udělat setkání v kostele, kam jsou všechny rodiny pozvány. Je to důležitý okamžik nejen pro ně, ale také pro naše zdravotní sestry a další pracovníky hospice, kteří o rodinu pečovali. Mohou tak vidět, že život jde dál. Naše obyvatele obvykle opouštíme v okamžiku největšího zármutku, takže je pro nás důležité vidět, že ztráta konečně pomíjí.

A jak vypadá hospicová péče po finanční stránce?

Snažíme se, abychom tuto službu mohli nabídnout všem. Rodiný neplatí žádné poplatky. Garantujeme komplexní péči, takže tyto náklady jsou značné. Co se týče domácího hospice, jsme částečně financováni pojišťovnou, a to ve výši třiceti až padesáti procent celkové částky, ale pouze po dobu třiceti dnů. Zbytek financí se snažíme získat z různých zdrojů.

Je obtížné získat zbytek financí?

Ne vždy je to snadné (směje se). Máme skvělé zaměstnance, kteří se vždy snaží získat peníze. Každý měsíc musíte posílat výplaty, musíte platit za léky. Ale díky našim dárcům můžeme dělat to, co děláme.

Stará se domácí hospic pouze o pacienty s rakovinou?

Ne. je to jeden z mýtů, že hospic pečuje pouze o onkologicky nemocné. Máme velmi široké spektrum diagnóz. Přibližně polovina pacientů má rakovinu. Druhá polovina má jiná nevyléčitelná onemocnění. Přijímáme pacienty, u nichž se možnost úplného vyléčení vyčerpává.

O kolik rodin se za rok postaráte?

V letošním roce bylo v péči 81 rodin a péče trvala v průměru dvacet pět dní. Nejkratší péče trvá jeden den – někdy se stane, že pacient přijede domů a zemře. Nejdelší péče trvá několik měsíců.

Jak to vypadá v České republice? Dávají pacienti přednost pobytu v nemocnici až do konce, nebo jsou raději doma?

Před několika lety proběhla studie, která ukázala, že osmdesát procent respondentů uvedlo, že by chtělo zemřít doma, ale jen dvaceti procentům nevyléčitelně nemocných se to podaří. Možná je tento postoj nyní jiný.

Proč tomu tak je?

Těžko říci. Často jsou to obavy těchto rodin, že to nezvládnou, že na to budou sami, že jim nikdo nepomůže s péčí o nemocného.

Málokdo ví, že v České republice si můžete vzít volno na péči o nemocného člena rodiny…..

V České republice existuje zákon, který umožňuje čerpat volno na dlouhodobou péči o nemocného člena rodiny. Příspěvek lze čerpat po dobu tří měsíců. Je to jedna z prvních informací, kterou rodině poskytneme, aby věděla, jak plánovat další dny a měsíce. Dokumenty potřebné k žádosti o příspěvek již pomáhají vyplnit naši pracovníci.

Rodina se v souvislosti s péčí o svého blízkého obává, že to nebude schopna zvládnout. A čeho se pacienti obávají, když se rozhodují o návratu domů?

Strašně těžká otázka. Pacienti se bojí, že doma nebudou mít tolik možností ulevit si od bolesti. I to je pro nás prioritou. Na to se ptáme hned na začátku, zda má pacient bolesti? Když je bolest pod kontrolou, lze snáze zmírnit ostatní příznaky. Subjektivní bolest je pro pacienta největším strašákem.

Na konci života jsou tu také všechny ty problémy, které má člověk ještě někde v hlavě. V každé rodině je to něco jiného. Dnes jsem četla rozhovor s paní Katarínou Vlčkovou, vedoucí pražského hospice Cesta domů, která říká, že v každé rodině jsou potřeba tři věci: držet se navzájem za ruku, odpouštět a nechat jít. A v tomto okamžiku je vše tak, jak má být. Je přirozené, že se bojíme, ale díky těmto třem velmi jednoduchým věcem se dá všechna bolest společně překonat.

Co to znamená zemřít v důstojných podmínkách?

Řídíme se heslem, že každý člověk potřebuje svou postel, svůj hrnek a své blízké. Snažíme se, aby člověk mohl dobře žít až do konce.

Jak vypadá paliativní péče v České republice? Pokud vím, stále se stává, že se nevyléčitelně nemocné pacienty snažíme léčit násilím až do samého konce a prodlužujeme jejich utrpení. Proč se to děje?

Je to o přístupu celé společnosti. Každý den slyšíme o zázračných objevech, které byly učiněny v oblasti medicíny. Nějak chceme věřit, že medicína si vždy poradí. Lékaři často dokážou prodloužit život, ale je otázkou, co je důležitější – kvalita nebo délka? Hlavní zásadou hospice je, že důležitější je kvalita života. Jde o to, aby se člověk až do konce rozhodl, jak chce žít. To je pro nás důležité. Myšlenka naší péče spočívá v tom, že nasloucháme pacientům, co chtějí.

Váš hospic musí mít mimořádný tým pracovníků…..

To je to nejdůležitější. Pracují pro nás zlatí lidé, bez kterých bychom nic nedělali. V hospici musíte pracovat srdcem. Není to obyčejná práce. Všichni naši zaměstnanci jsou andělé bez křídel, jinak by to nezvládli.

Pojďme si nyní popovídat o koncertu. Tuto neděli se koná poslední z adventních koncertů České televize, které mimo jiné vybírají peníze pro váš hospic.

Jsme velmi rádi, že jsme se mohli tohoto projektu zúčastnit. Peníze vybrané během čtyř koncertů jdou do jedné kasičky a následně se rozdělí mezi čtyři organizace. Každá organizace má možnost se jednu neděli prezentovat – my budeme mít tuto příležitost tuto neděli – 17. prosince. Koncert bude vysílán v přímém přenosu v televizi. Pro obyvatele Třince bude navíc koncert přenášen na velkoplošné obrazovce před „Trisií“.

Jak jinak lze kromě sledování koncertu, darování peněz a zasílání SMS během koncertu vás podpořit?

Můžete také přijít na některou z našich akcí, například na „Běh pro hospic“. V roce 2024 plánujeme běh v Komorní Lhotce, Lomné a Třinci. Pro nás je velmi důležitá nejen jednorázová podpora, ale cyklická, abychom mohli plánovat. Na Darujeme.cz máme stálou sbírku. Když se nás někdo rozhodne podpořit padesátikorunou a my víme, že s touto částkou můžeme počítat, můžeme něco naplánovat, víme, že můžeme někoho zaměstnat. Jednorázové dary nám hodně pomáhají, ale neumožňují nám růst. Malá částka, ale darovaná pravidelně, je pro nás důležitější než velká jednorázová částka.

Sylwia Grudzień / přeložený článek