Minulý týden navštívila Zaolší polská autorka dětských knih Justyna Bednarek u příležitosti premiéry hry „Neuvěřitelná cesta levé ponožky“, která se konala na jevišti loutkové scény Bajka. Při této příležitosti se spisovatelka setkala se svými čtenáři – žáky polských škol z Českého Těšína a Třince. Hned po premiéře se nám s ní podařilo krátce pohovořit. Povídali jsme si o hře, jejím dětství, psaní a dojmech z pobytu v Zaolší.

A jak se vám líbilo představení?

Čekalo mě několik překvapení, protože příběhy zobrazené na jevišti byly oproti originálu změněny. Ale moc se mi to líbilo! Vše záleží na přístupu. Pokud by člověk chtěl zachovat vše tak, jak je to v knize, pak se zde hodně změnilo. Ale já takový přístup nemám. Líbí se mi, že to, co vypouštím do světa, inspiruje ostatní tvůrce k vytváření jejich vizí. Je to skvělé, protože to znamená, že moje kniha žije.

Neměla jsem problém zjistit, z jakého příběhu pocházejí jednotlivé části představení. Líbilo se mi, že rámcem je příběh Malé Be a její rodiny. Bylo to velmi povedené a rozumně koncipované. Líbily se mi také loutky – jsou fantastické a je na nich vidět autorův rukopis. Díky kvalitě těchto loutek bylo představení atraktivní i pro dospělé publikum. Velmi se mi líbila také scénografie. Neuvěřitelně bohaté představení vytvořené s minimálními prostředky. Jsem velmi spokojená. Jsem hrdá na to, že manžele Volkmerovy inspirovaly právě moje ponožky.

A je pro vás vzrušující vidět vaše příběhy na divadelních prknech?

Toto nebylo první představení – „Ponožky“ již byly uvedeny v Lublinu, Toruni, Slupsku, Krakově a Varšavě. Každé představení vypráví jiný příběh a to je pro mě něco fantastického. I tento svět, který byl představen v Českém Těšíně, se od ostatních liší, i když jde stále o stejný příběh. Toto dobrodružství zažívám znovu a znovu a pokaždé je to velké překvapení a emoce.

Takže to není tím, že by emoce byly poprvé největší?

Ne, emoce jsou pokaždé stejné. A pokaždé mě představení překvapí tím, že je úplně jiné než to předchozí.

V jednom rozhovoru jste řekla, že své čtenáře berete vážně a že pro děti je třeba psát stejně jako pro dospělé. A to, co říkáte, je cítit z vašich knih. Nesnažíte se dělat takzvaný „didaktický paskvil“. Myslím, že právě proto lidé vaše knihy čttou, je v nich autenticita. Řekněte mi, prosím, jak to děláte?

Nedělám to záměrně! Určitým tajemstvím je, že nemám hotové odpovědi na žádnou otázku. Psaní dětských knih je pro mě stejným tvůrčím činem jako psaní básní, kterými se vyjadřuji. Také se vyjadřuji jako básník. Když mám nějakou otázku nebo výtku ke světu, píšu, jen to upravím do formy, která je přizpůsobená mladšímu publiku. A do této podoby ho také upravuji, protože mi to vyhovuje. Jsem trochu dětinská, mám v sobě hodně dětinskosti. V dětství jsem měla také skvělé zkušenosti s knihami, divadlem a vyprávěním příběhů. Pokaždé, když píšu knihu, je to pro mě návrat do dětství, kde jsem ráda. Ráda bych tento stav štěstí prodloužila. I když píšu o něčem smutném, je to přesto přenos do prostoru, který jsem měla jako dítě.

Musela jste mít velmi šťastné dětství?

Bylo to různé, protože jsem hodně času strávila v nemocnici. Ale to může být také důvod, proč jsem ráda ve světě fantazie.

Takže takto jste přišla na příběh o Doktoru Ponožkovi, který rozesmívá nemocné děti v nemocnici?

Ano. Na setkáních říkám dětem, že do každého příběhu vkládám zrnko pravdy. Za každým pohádkovým příběhem se skrývá skutečná událost. V tomto případě jsem myslela na okamžik, kdy jsem ležela v nemocnici po operaci a přišla mě navštívit moje matka. Ale když mě viděla trpět, nešla dovnitř, ale utekla. Byla vyděšená, psychicky to neunesla. Zjistila jsem to až později. Svůj zážitek jsem popsal formou pohádky. Ale byl to dramatický okamžik – pro mě, protože jsem se v té době cítila sama, a pro matku, protože to břemeno neunesla. Zdánlivě je to příběh pro děti, ale když se do něj ponoříte hlouběji, zjistíte, že je to příběh pro všechny, malé i velké.

Když jsem četla dceři vaše knihy, napadlo mě, že jste musela mít nějaký kontakt se světem muzeí. Z vašich knih je patrné potěšení z různých kultur a citlivý pohled na objekty…..

Ano, můj otec byl archeolog, zabýval se Etrusky a pracoval v Národním muzeu ve Varšavě. Odtud pramení můj vztah k předmětům. Táta celý příběh četl prostřednictvím předmětu. Také ke mně promlouvají předměty.

Na setkání s dětmi v Třinci jste řekla, že na to, že jste začala psát, měl velký vliv váš otec, který vám a vašemu bratrovi vymýšlel pohádky na dobrou noc. Četla jste raději sama, nebo jste raději poslouchala tatínkovy příběhy?

Samozřejmě jsem raději poslouchala, protože kromě vyprávění tu byl i můj táta. Kromě toho se v průběhu příběhu stávaly nepředvídatelné věci, mohli jsme ovlivnit průběh děje. Také bylo možné požádat tatínka, aby pohádka byla strašidelná, a pak byla tak strašidelná, že se po ní špatně usínalo. Táta mi vyprávěl příběhy asi do mých deseti let. Ale protože jsem měla mladšího bratra, poslouchala jsem ty příběhy déle.

Vaše knihy se vyznačují víceúrovňovým humorem (pro malé i velké). Je pro vás psaní knihy tímto způsobem snadné?

Snažím se, aby to bylo vtipné. Ale je pro mě těžké říct víc. Vždycky jsem měla ráda absurd, surrealismus, limeriky… Mám hodně ráda anglický humor. Jednou z mých nejoblíbenějších knih je „Much obliged, Jeeves“ od P. G. Wodehouse. Tento spisovatel vytvořil celou sérii knih o velmi inteligentním komorníkovi a jeho idiotském pánovi. Nevím, jestli se to snažím napodobovat, to asi ne… Ale tenhle druh humoru je ve mně. Snažím se vymýšlet takové vtipy, které mi přijdou vtipné. V každém případě se při psaní vždycky bavím.

Je to vaše první návštěva Zaolší? Včera a dnes jste byla na setkání se svými čtenáři a dnes jste viděla premiéru. Můžete se podělit o své dojmy?

Zdá se mi, že o děti v Zaolší – alespoň o ty, které jsem potkala – je neuvěřitelně dobře postaráno, pokud jde o vzdělání. Nevím, jestli mají více znalostí než děti ve Vratislavi nebo ve Varšavě. Ale je vidět, že vám na dětském čtenářství záleží. Na setkáních jmenovali knihy, které právě četli, uměli něco říct. I když měli kvůli své dvojjazyčnosti určité jazykové potíže, jejich vyjadřování bylo chytré a vtipné. Jsou to skvělé děti, všechny tyto kontakty pro mě byly cenné. A samozřejmě jsem měla radost, že znají ponožky.

Kdyby se vás dítě zeptalo, co má dělat, aby se stalo spisovatelem/autorem, co byste mu poradila?

Opravdu nevím, jak se stát spisovatelem… Ale myslím, že musíte mít talent, musíte hodně číst a psát. Než jsem se stala spisovatelkou, třicet let jsem se na to připravovala. Neříkám, že je to cesta snů pro každého, protože kdybych svou první knihu napsala ve dvaceti a odvážila se s ní jít do nakladatelství, asi by to taky bylo fajn. Možná by to bylo i lepší, protože by mi to ušetřilo roky neuspokojující práce. Ale na druhou stranu by mě to připravilo o zkušenosti, ze kterých teď čerpám. Číst, psát a nebát se s tím jít do světa – tam je třeba začít. A pak přijde zbytek. Existují zajímavé kurzy tvůrčího psaní. Každý způsob je dobrý, ale především musíte mít rádi knihy.

Na setkání s dětmi v Třinci jste tak krásně mluvila o plnění snů. Můžete nám říct, o čem dnes sníte?

Sním o ukončení pandemie. Přeji nám všem, abychom z toho vyšli hladce, abychom nezkrachovali. Mám takové velmi přízemní sny. Taky bych chtěla mít vnoučata… A co se týče práce, právě jsem dopsala pátou knihu o ponožkách a hodně si přeju, aby se líbila. Je však výzva, aby se pátý díl téže série líbil. Také mám před sebou dvě knihy, které musím dokončit. Ale nemohu říct, o čem budou. Jediné, co mohu prozradit, je, že jeden nápad jsem dostala, když jsem viděla fantastické tetování…..

Sylwia Grudzień

Komentáře



CZYTAJ RÓWNIEŻ



REKLAMA Walizki

REKLAMA
Ministerstvo Kultury Fundacja Fortissimo

www.pzko.cz www.kc-cieszyn.pl

Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro národnostní menšiny.
Projekt finansowany ze środków Kancelarii Prezesa Rady Ministrów w ramach konkursu Polonia i Polacy za Granicą 2023-2024.
Publikacja wyraża jedynie poglądy autora/ów i nie może być utożsamiana z oficjalnym stanowiskiem Kancelarii Prezesa Rady Ministrów oraz Fundacji Pomoc Polakom na Wschodzie im. Jana Olszewskiego.