Jiří Muryc: Nářečí není jazyk horší kategorie

ČESKÝ TĚŠÍN / Minulý čtvrtek v rámci Mezigenerační regionální univerzity (MUR) vystoupil s přednáškou „Polsko-české jazykové pomezí“ vedoucí oddělení polonistiky a vedoucí Katedry slavistiky Ostravské univerzity Jiří Muryc. Téma vyvolalo zajímavou diskusi. Požádali jsme také přednášejícího o krátký rozhovor.

Jiří Muryc definoval jazykovou politiku, charakterizoval mnohojazyčnost a jazykovou rozmanitost v Evropě, představil, jak vypadá polština na mapě Evropy. Řečník hovořil o právní situaci regionálních a menšinových jazyků v Evropě, zejména o Evropské chartě regionálních a menšinových jazyků. Hovořil také o právní situaci polského jazyka v České republice.

Přednášející se mj. vyjádřil i k tomu, jaký význam má nářečí v životě polské menšiny. „Nářečí je jazykový kód jako každý jiný, proto by měl být podporován. Nářečí není jazyk horší kategorie. Vždyť v něm můžeme tvořit poezii a další literární díla, plní také všechny funkce jazyka: komunikační, poznávací, emocionální, sociální. Existují pouze situace, kdy je lepší použít polštinu nebo češtinu. Všechny jazyky jsou si však rovny,“ uvedl.

Po přednášce se rozvinula diskuse

V diskuzi účastníci vyjádřili politování nad tím, že nářečí začíná mizet. „Na základní školu jsem chodil v 60. letech, tehdy se v celém Těšíně mluvilo jedním jazykem – nářečím. A bylo jedno, jestli to byli dospělí nebo děti. Dokonce i děti z českých základních škol mluvily nářečím. Měli jsme společné kulturní a sportovní akce a měli jsme společný jazyk. Když se teď náš absolvent setká s absolventem české základní školy, nemohou se domluvit. Podle mě je to katastrofa,“ řekl jeden z posluchačů.

Zdůrazněn byl také význam výuky polského jazyka ve školách. – Děti mezi sebou mluvily nářečím. Ale nikdo se neodvážil mluvit nářečím s učitelem a žádný učitel nemluvil nářečím s dítětem. Nyní bohužel všichni mluví nářečím. Myslím, že je chyba, že se ve vztahu učitel-žák toleruje nářečí. Když děti vycházejí z polských škol, neumějí mluvit polsky. Dialektem by se mělo mluvit doma, mezi přáteli a kolegy. Ve škole by však dítě mělo s učitelem mluvit polsky. Pro naše děti je polština dalším cizím jazykem. Myslím si, že stejně jak jsou hodiny konverzace v angličtině, měly by ve školách být také hodiny konverzace v polštině – poznamenala jedna z účastnic MUR.

Jiří Muryc: V polštině mi chybí slovní zásoba z dětství

Polsky jste se naučil, když už jste byl dospělý. Proč jste se začal zajímat právě o tento jazyk?

Polonistika v Ostravě na mě měla velmi pozitivní vliv. Byl jsem žákem profesora Kadłubce, profesora Damborského a docentky Raclavské. Vždycky mě také bavily cizí jazyky, byl to můj koníček. Polská kultura se mi líbila. I moji rodiče, kteří byli Češi, udržovali kontakty s Polskem. Sledovali jsme polskou televizi, například večerníček. Několikrát jsem byl také na letních táborech v Polsku, protože můj otec pracoval v továrně, která měla partnera v Rybniku. Polsko byla hezká země, velká, s přístupem k moři – to mě obzvlášť lákalo.

Vyjadřuje se vám něco lépe právě v polštině?

To je velmi těžká otázka (smích). Ale spíše ne. Toto se mi stalo v angličtině. Vzpomínám si, že na střední škole bylo období, kdy se mi lépe nadávalo právě v angličtině, protože jsem necítil ten emocionální náboj a zátěž, že dělám něco špatně.

Pro polštinu to už neplatí?

(směje se) Ne, neplatí. I když musím uznat, že polština je na nadávky bohatší než čeština.

Co se vám v takovém případě vyjadřuje v polštině hůře než v češtině?

Někdy emoce. Chybí mi také polská slovní zásoba z dětství – slova, která zná každé polské dítě. Když se například procházím po louce, nedokážu pojmenovat v polštině sedmikrásku nebo mléč. Chybí mi úplně základní slovní zásoba, kterou jsem neměl šanci se naučit, protože jsem si tento jazyk osvojil až v dospělosti.