Rozhovor. Každý jazyk, který se naučíme, nabízí jiný pohled na realitu kolem nás

Rozhovor s Darkem Jedzokem o mnohojazyčnosti, mateřském jazyce a  Mauglího syndromu.  

Jak dlouho žiješ v zahraničí?  

Otázkou je, co to znamená v zahraničí, protože jsem se narodil v České republice a než jsme  odjeli do  Austrálie,  žil jsem téměř deset let v Těšíně.  To bylo také v  zahraničí. V Austrálii žijeme s ženou  téměř 5 let.

Kolik znáš jazyků?   

Polštinu,  češtinu a angličtinu. Slovenštinu pasivně.

A který  jazyk je tvůj první jazyk?  

Nářečí.

Na jaké úrovni znáš angličtinu?  

Nedávno jsem dělal testy a vyšlo, že moje znalost angličtiny je na úrovni těsně před rodilým mluvčím. Angličtinu používám v práci, snažíme se také aktivně dostat mimo okruh našich přátel, kteří jsou  Poláci, Češi a …  Brazilci.  Zde s tím má mnoho Poláků  problém – jsou pouze ve své vlastní komunitě a nemají možnost učit se anglicky.  

Takže to není tak, že  nemáte příležitost mluvit s někým polsky nebo česky?  

Ne, protože  Austrálie je země imigrantů, mnoho je zde lidí z Evropy. Zosia pracuje v polské federaci, v Adelaide je také český klub, kde si můžete každý pátek dát knedlík  a k tomu české pivo. Snažíme se udržet si znalost obou jazyků. Nakupujeme  spoustu e-knih, rodina nám pravidelně posílá balíčky s knihami, takže máme pořád kontakt s polskou a českou kulturou.  

Jaký je jazyk tvého současného domova?

S manželkou mluvíme podivným jazykovým mutantem, směsí polštiny a našeho těšínského nářečí. Celková konstrukce je  polská, ale Zosia přebírá slova z mého nářečí a já přebírám její hornoslezské nářečí. Zvláštní je, že na  počátku našeho vztahu mě odučila všechny bohemizmy a teď je sama občas používá.    

Jaký je jazyk tvých snů, myšlenek?  

Něco mezi nářečím a polštinou. Možná mám něco s hlavou, protože  myslím spíše obrazy, než větami v nějakém konkrétním jazyce.   

A  nemyslíš  anglicky?   

Moc často se mi to nestává.   

To je zajímavé,  vzhledem k tomu, že angličtinu znáš velmi dobře, skoro jako rodilý mluvčí.   

Možná  je to proto, že velká část mých přátel nemluví anglicky. Málokdy používám ambiciózní angličtinu. Nejčastěji mluvím anglicky s přáteli,  kteří ho znají na  střední jazykové úrovni. Možná proto?   

Myslím si,  že je to  individuální  záležitost. Někteří například nedovedou „přepínat“ mezi jedním jazykem a druhým během konverzace. Když už vejdou v nějaký jazyk, tak úplně.

Ano, potkal jsem takového člověka – Čecha, který žil 10 let v Sydney a pracoval na stavebě hlavně s Poláky, s nimiž mluvil polsko-českou směsí. Ukázalo se, že v  hlavě může mít pouze  jeden jazyk.  Ve výsledku, když mluvil se svou rodinou  přes Skype, jeho rodiče mu  nerozuměli. Ocitl se v takové propasti, jazykovém  limbu – už nemluvil česky a polsky ještě také neuměl dobře.      

Který jazyk bys mohl nazvat svým rodným jazykem? Který je ti nejblíže, ve kterém nejlépe vyjadřuješ to, co si myslíš, cítíš?  

Pro mě to bude nářečí. Jednou jsem vyplnil nějaký dotazník  a napsal jsem, že můj první jazyk je „po naszymu“ a že doma nemluvíme polsky. Moji rodiče byli pobouřeni, ale byla to pravda – dopisy a e-maily pořád píšeme v polštině, ale doma jsme mluvili v nářečí.

V  mém životě se také několikrát opakovala taková situace, že mým hlavním jazykem nebyla polština ale čeština. Například jednodušeji se mi psalo básně česky než polsky, objektivně mi to šlo lépe. Často jsem o  tom mluvil s Renatou Putzlacherovou a plně souhlasím  s tím, co mi kdysi řekla. Uvedla, že to může být proto, že polština je pro mě „ideál“, který musím opečovávat. A v případě češtiny tomu tak nebylo. Čeština přišla organicky, čerpal jsem inspiraci z ulice, četl offovou poezii, poslouchal hudbu a necítil jsem ten tlak, že vše musí být hezké a spisovné. Neomezovalo to mé kreativní vyjádření. Teď už to necítím, myslím si, že už nemám tato omezení pokud se jedná o polštinu. Osvobodil jsem se od toho, tehdy to bylo vážně skutečné.  

Cítíš nepohodlí, když musíš mluvit veřejně?

Stalo se mi to v dětství.   Říkám tomu Mauglího syndrom, protože lidé, kteří bydlí na Zaolší, jsou ve skutečnosti jazykoví vyděděnci. Když jsme se vraceli ze školy jedním autobusem  s dětmi z českých základních škol, byli  jsme pro ně Poláci, slyšeli jsme nepříjemné poznámky, někdy vysmívání se atd.  A když jsme  jeli na prázdniny do Polska navázat kontakt s vlastí, místní děti nás od prvního dne  nazývaly Čechy. Všichni jsme vyslovovali  české „ř“,   sám jsem se naučil nepoužívat ho v polštině až ve věku  18-19 let. A musel jsem  na tom aktivně pracovat.  

Vlastně nerozumím, proč se nevěnuje pozornost výslovnosti během výuky polštiny ve školách?  Polák, když slyší „řeka“, nesoustředí se na význam, ale diví se, co se děje v ústech toho, kdo mluví, je to pro nás hodně neobvyklý zvuk. A všiml sis,  že se tvůj první jazyk stává chudší?

Ano. Čas od času si všimnu, že jeden nebo druhý jazyk začíná pokulhávat, a pak zintenzívním své úsilí o jeho obnovu. Toto jsem zaznamenal, už když jsem bydlel v Těšíně. Když jsem na něčem pracoval jen v polštině 2-3 měsíce a vůbec jsem nešel na českou stranu města, mluvil jsem jen s Poláky a manželkou. Pak jsem šel nakupovat do  Českého Těšína a uprostřed rozhovoru s českým prodejcem jsem si uvědomil, že se mi motá jazyk. Zajímavé je, že nemám  pocit, že by se to dělo v psaném projevu nebo v myšlenkách, vždy pouze, když  mluvím.  Je to pravděpodobně otázka některých  jazykových schopností.  

Zdá se mi, že je to úplně normální. Každý vícejazyčný člověk,  když mluví jedním z jazyků déle, lépe se v něm vyjadřuje. Když změní prostředí, druhý jazyk se  opět stane dominantním.  

Je to možné. Mám  dojem, že teď mám horší češtinu, protože v mém okolí je spousta Poláků. Nevidím moc velký rozdíl mezi  životem v Austrálii a životem ve Slezsku. Dokonce se mi zdá, že zde mluvím více polsky než v Těšíně.  

Jaké jsou podle tebe výhody  dvojjazyčnosti kromě zřejmé výhody, že se můžeš domluvit? Byl bys jiný člověk, kdybys nebyl vícejazyčný?   

Učení se cizím jazykům vás naučí mít nadhled. Jednou jsem mluvil s  Američanem, který  se  nikdy nepokusil naučit cizí jazyk. Říkal jsem si, jak strašně musí být omezující, že jsi nikdy nebyl v situaci, když nemůžeš něco vyjádřit.  Bez této  zkušenosti nemůžete vědět, jak se druhá osoba cítí,  když se snaží mluvit cizím jazykem a zjistí svá omezení, že není schopna něco vyjádřit. Myslím, že tohle je ta nejcennější lekce. Lekce pokory a empatie.

Kromě toho, pokud  je teze etnolingvistů pravdivá, že jazyk pro nás nějakým způsobem uspořádává svět, pak každý jazyk, který známe, nám ukazuje trochu jinou perspektivu, umožňuje podívat se trochu jinak na realitu kolem nás. Někdy to  zažívám. Někdy je pro mě pohodlnější popsat a pochopit problém v jednom jazyce a v druhém je to obtížnější.  

Chováš se jinak, když mluvíš anglicky? Máš dojem, že jsi trochu jiný člověk, když mluvíš jiným jazykem?  

Do jisté míry ano.  Je pro mě těžké to popsat, ale několikrát jsem se přistihl na tom, že se cítím trochu jinak, když přecházím na jiný jazyk.       

Cítíš se někdy jako Australan?  

Za prvé, pro mě tato otázka národnosti postupně ztratila svůj význam. Odkdy si vzpomínám, alespoň jednou měsíčně se mě někdo ptá, jestli se cítím  jako Polák nebo Čech. A pro mě je to jako ptát se  rodiče, které dítě miluje víc, nebo jaký  je nejlepší film, kniha nebo krajina.   Takto to nefunguje,  svět není  binární.  

Když se vrátím ke tvé otázce  –  Necítím se jako Australan, protože jsem tu příliš krátkou dobu, toto dobrodružství může kdykoli skončit, takže se neodvažuji zakořenit. Ale pokud jde o  mentalitu, lze říct, že si pomalu zvykám. Obecně platí,  že se lidé zde tolik netrápí, mají pro  mnoho věcí takový  „jižanský“   postoj. Měl jsem tu přátele z Německa, kteří to nevydrželi. Pro ně byla  místní bezstarostná mentalita nesnesitelná. Myslím, že jsme částečně převzali tento australský, volný přístup k životu, méně se trápíme, snadněji odpouštíme. Takže ne – nejsem Australan, i když kdo ví – možná právě teď přidávám další prvek do mé záludné identity.     

Sylwia Grudzień