Dušičky u Židů

BIELSKO-BIAŁA / Na Těšínském Slezsku se nachází dva židovské hřbitovy, které doposud slouží svému účelu. Jeden je ve Slezské Ostravě, druhý v Bielsku – Bialé. Vzhledem k dušičkovému času se nabízí otázka, zda si také Židé připomínají Památku zesnulých.

Ne, protože v judaismu takový svátek jako Dušičky neexistuje. Židé mají místo toho svátek jarcait, tedy výročí úmrtí blízkých. Jak uvádí ve svém blogu Agnieszka Kuźma, krakovská průvodkyně, může se jednat o výročí skonu dítěte, sestry nebo bratra, rodiče nebo manžela. Tehdy pozůstalí zapálí na 24 hodin svíčku a zúčastní se bohoslužby v synagoze. 

Ten den se doporučuje také držet půst. Měla by se rovněž studovat Mišna (jeden ze základních rabínských textů) a navštívit hrob zemřelého. Na macevu je třeba položit kámen. Modlitbu za zemřelé se Židé modlí čtyřikrát ročně v synagoze. U příležitostí výročí smrti významných  rabínů a cadiků (duchovní vůdce odnože judaismu – chasidismu) se na jejich hroby umísťují kartičky s prosbami o přímluvu.

Zajímavé informace je možno najít na stránkách  http://www.kirkuty.xip.pl. Zmíněný zvyk zanechávání kamínků na hrobech pochází pravděpodobně ze starověku, kdy byli zesnulí nejednou pohřbívání na poušti. Ve snaze zajistit ostatky před dravou zvěří, se místo pohřbu obložilo kameny. Byl to zároveň projev úcty k zemřelému. Navíc kámen je věčný. Nezvadne jako květiny, nedohoří jako svíčka. 

Vyznavači judaismu proto neměli ve zvyku přinášet na hroby květiny a svíčky. Míšení kultur ale způsobuje, že tyto rozdíly pomalu mizí. Na židovských hrobech se také nedávaly fotografie či podobizny zemřelých. I tady však pozvolna dochází ke změnám – na náhrobky s fotografiemi či reliéfy lidských postav je možno natrefit například na kirkutu ve Varšavě.  

Rovněž na již zmíněném bielském židovském hřbitově lze během Dušiček spatřit na některých hrobech květiny a zapálené svíčky. Tento kirkut vznikl v roce 1849 v tehdy ještě samostatné obci Aleksandrowice, které se v roce 1938 staly součástí Bielska. A v roce 1951 došlo ke spojení Bielska se sousední  Bialou. 

Rozloha hřbitova činí více než dva hektary, nachází se tam přes tisíc náhrobků. Celkem je tam pohřbeno kolem tří tisíc osob. Nejstarším zachovalým náhrobkem je maceva sedmnáctiletého Josefa Neumanna z roku 1849. Místo je zároveň osobitou oázou přírody ve městě. Nejcennější rostlinou je břečťan popínavý. 

Odpočívá tam řada osobnosti židovského původu, m. j. významný architekt a stavitel Carl Korn. Působil hlavně v Bielsku a je považován za jednoho ze spolutvůrců jeho podoby z přelomu 19. a 20. století.  Od roku 1998 jeho jméno nese jedna z ulic v Bielsku-Bialé. 

Místa posledního odpočinku jsou pro Židy svatým a zároveň rituálně nečistým místem. Proto se při vchodech na kirkut umísťují studny nebo kohoutky s vodou pro rituální očišťování. Pohřbení mají očekávat příchod Mesiáše, proto se s hroby nesmí nijak manipulovat,  rozkopávat je, stěhovat nebo dokonce likvidovat. Exhumace je povolena pouze ve výjimečných případech.

Úcta k mrtvým vyžaduje, aby se na hřbitov nenosila Tora a nevykonávaly činnosti jako konzumace jídla, pití nápojů, pastva hospodářských zvířat a také sběr rostlin, květin či bylinek atd.

(gam)