ROPICE / Nejdřív Sobkové, později Saint Genoisové, baronky Gabriela Cselestová i Zoé von Mattencloit, a také hrabě Heřman Kunburg-Spens se svým chovem loveckých psů, nakonec pak zaměstnanci jednotného zemědělského družstva. I když měl zámek v Ropici v minulosti své vzestupy a pády, je i dnes důležitým bodem na mapě Těšínského Slezska.

Ropice byla poprvé zmíněna v písemnostech v roce 1305. Od začátku byla v majetku těšínských knížat. Jak uvádí fotopolska: „Prvním známým soukromým majitelem vesnice byl v roce 1430 Sobek Kornic z Ropice. V XV století se Ropice stála hlavním sídlem rodiny Sobků, kteří tu postavili obrannou tvrz. V roce 1676 baron Rudolf Sobek z Ropice prodal ropický majetek společně s pánským sídlem Maxmiliánu Pröcklovi z Procksdorfu, ten ho pak v roce 1700 prodal baronovi Filipu Saint Genois d’Anneaucourt.”.

Mariusz Makowski v knize „Šlechtická sídla na Těšínském Slezsku” píše, že „Pod správou těchto majitelů se dosavadní tvrz postupně měnila v pozdně barokní zámek, jehož hlavní architektonický ráz je zde i přes zchátralost stavby zachován dodnes. Jedná se o jednopatrovou budovu o obdélníkovém půdorysu, která je kryta vysokou mansardovou střechou. Její fasáda je zdobena řadou jónských pilastrů, které podpírají zakončující římsu, a také regentskými okenními šambránami s motivem mušlí. Regentskými štukatérskými dekoracemi byly opatřeny také klenuté interiéry v přízemí a prostorné salóny v prvním patře.“

I když se další majitelkou ropického zámku stala v roce 1785 baronka Gabriela Cselestová z Celest, sídlo zůstalo vlastně v rodinných rukou. Baronka Gabriela byla totiž manželkou švagra Karla Saint Genois, který zámek prodal právě jí. Nová majitelka usedlost rozšířila, přidala k ní zadní křídlo, ve kterém byla kuchyň a pokoje pro hosty. Za zámkem byl založen park v anglickém stylu.

Jak zmiňuje Makowski „Nádvoří, kde uprostřed stojí barokní socha Matky Boží, uzavíraly dvě hospodářské budovy. Baronka Gabriela zemřela v roce 1816 a odkázala vzkvétající obec svým příbuzným, baronům Spensům z Bodenu. V Ropici se usadila baronka Zoe, provdaná za Antonína Mattencloita, která ze zámku učinila pokladnici uměleckých děl a rozšířila knihovnu o vědecká díla i moderní beletrii. Do Ropice byli zváni malíři, hudebníci i básníci, a tak zde vznikl umělecký biedermeierovský salón, vyhledávaný aristokracií.“

Víc jak 80 let vládla Ropici rodina Spensů, která i nadále shromažďovala kolekci uměleckých děl. Fotografie zámeckých interiéru dokazují bohatství a vytříbený vkus majitelů. Posledním šlechtickým majitelem Ropice se stal v roce 1926 hrabě Heřman Kunburg-Spens. Se svou manželkou Valérií byli známými chovateli čistokrevných loveckých psů. V zámeckém parku dokonce založili malý psí hřbitov. Hrabě Heřman zemřel v roce 1942 a byl pochován v rodinné hrobce na ropickém hřbitově.

Krátce nato, v roce 1945 byl majetek znárodněn. Větší množství uměleckých děl a knihovnu získalo do svých sbírek Muzeum Těšínska. Zámek a okolní budovy se staly sídlem státního statku a byly zde také zřízeny byty zaměstnanců.“

Zámek se dostal do soukromých rukou v roce 1989. Obyvatelé byli vystěhování a budova se bez dostatečné péče dostala do havarijního stavu. V roce 2013 jí částečně noví majitelé dodali zpět její nádheru.

Zámek v Ropici se nachází přímo v centru obce. Pokud si ho chcete prohlédnout, musíte se do centra, to znamená od kostela, obecního úřadu a hospody vydat směrem k Ropici Zálesí. Asfaltová cesta vede kolem zámku, pak se dostanete ke křižovatce s cestami, po kterých vedou cyklistické trasy do Vělopolí nebo Žukova přes golfová pole a také směrem k vlakové zastávce Ropice Zálesí.

(indi)

Štítky:

Komentáře



CZYTAJ RÓWNIEŻ



REKLAMA Reklama
REKLAMA
Ministerstvo Kultury Fundacja Fortissimo

www.pzko.cz www.kc-cieszyn.pl

Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro národnostní menšiny.
Projekt finansowany ze środków Ministerstwa Spraw Zagranicznych w ramach konkursu pn. Polonia i Polacy za granicą 2023 ogłoszonego przez Kancelarię Prezesa Rady Ministrów.
Publikacja wyraża jedynie poglądy autora/autorów i nie może być utożsamiana z oficjalnym stanowiskiem Ministerstwa Spraw Zagranicznych oraz Fundacji Pomoc Polakom na Wschodzie im. Jana Olszewskiego