Jablunkov malovaný na skle

JABLUNKOV / Domy, které již zmizely, a spolu s nimi i místní jablunkovské uličky, jež se podobně jako ony ponořily propadliště dějin, a také obyvatelé Jablunkova, kteří se na nás dívají tak, jak si kdysi lidé se zájmem prohlíželi fotografa, který do svého aparátu zakládal skleněnou desku pokrytou kolodiovou vrstvou, aby na ni zachytil prchavou přítomnost. V tomto případě však nejde o negativ, ale spíše o pozitiv, pohádkové „obrozki“ Antoniho Szpyrce, které dodnes zdobí stěny v mnoha domech na Záolší.

„Na ścianie nóm wiszóm barewne obrozki
Na szkle malowane z ulicy Polski.
Wyrazimy do ni z rynku od Myntelki
Głowato przewraco rumek wielki”.

Tak o malovaných obrázcích, které má ve své domácí sbírce, zpívá Tomáš Tomanek z kapely Blaf. A teď je jak on, tak i řada dalších příznivců tohoto „naivnyho maliřa” zapůjčilo na výstavu ve svatební síni jablunkovské radnice. Jde o neopakovatelnou příležitost, jak si na jediném místě prohlédnout „obrozki”, které jsou jinak rozesety po různých domácnostech a jež se tak těsně před druhým výročím úmrtí svého autora znovu setkaly. Přesně tak, jak se i na jejich vernisáži setkali lidé, jejichž životní osudy se zkřížily s životní cestou samotného výtvarníka, aby zavzpomínali, popovídali si a aby se nakonec i shodli, že ve Szpyrcově případě je nejpřípadnější Horatiův výrok „non omnis moriar”.

Neboť Antek nebo Tonik, jak se mu přezdívalo, skutečně celý neumřel. Žije totiž i nadále, a to nejen ve své tvorbě, ale také v tom, co odkázal svým rodákům, v podnětu, jenž vedl k tomu – jak se o tom během slavnostního otevření výstavy zmínil jablunkovský místostarosta Stanisław Jakus –, že v nás „probudil to, co v nás doposud jen dřímalo”. A že také ostatní přiměl k zájmu o svou „malou vlast”, tedy Jablunkov, jako by navzdory těm, kteří se před mnoha desetiletími rozhodli nahradit jeho barvitý, až středověký materiál banalitou a šedí klasické fotografie.

Překlad: Pygmalion