Svědectví ze Životic. Kniha českého historika Mečislava Boráka, která vyšla také v polštině.

ČESKÝ TĚŠÍN / Muzeum Těšínska vydalo druhé, přepracované a doplněné vydání knihy českého historika Mečislava Boráka „Svědectví ze Životic. Těšínsko za druhé světové války a okolnosti životické tragédie“ a první vydání v polštině. „Svědectví ze Životic. Těšínské Slezsko za druhé světové války a okolnosti životické tragédie“ do polštiny přeložila Irena Prengel Adamczyk. Obě jazykové verze připravil k tisku Radim Jež. Publikace byly představeny a široce diskutovány na tiskové konferenci, která se konala 7. února v Muzeu Těšínska.

„Chceme, aby se informace o knize, kterou budeme prezentovat, rozšířila mezi ty, kteří by se o ní měli dozvědět a přečíst si ji jako první: mezi učitele, turistické průvodce, kteří provádějí po Těšínském Slezsku, a to jak polské, tak české. V poslední době se zvýšil zájem o tyto události, což je pravděpodobně způsobeno beletristickým zpracováním žitické tragédie spisovatelkou Karin Lednickou. My jako muzeum jsme v reakci na zvýšený zájem o toto téma, jak se patří na vědeckou instituci, znovu vydali vědeckou studii Mečislava Boráka, odborníka na toto téma,“ vysvětlil Zbyšek Ondřeka, ředitel Muzea Těšínska.

„Rozhodli jsme se vydat tuto knihu jak v polštině, tak v češtině, protože co se týče faktografie, neexistuje lépe propracovaná publikace. Prof. Borák byl v tomto oboru skutečným odborníkem. Naším záměrem je, aby se kniha dostala do knihoven, škol, institucí,‘ zdůraznil.

Knihy poputují do polských škol a knihoven

Ředitel muzea přiznal, že vydání knihy bylo umožněno díky finanční podpoře Moravskoslezského kraje a Konzulátu Polské republiky v Ostravě.

„Již několik let se společně s panem ředitelem Ondřekou snažíme vzdělávat veřejnost o tragédii obyvatel Těšínského Slezska za druhé světové války, která je nesrovnatelná s životem tehdejších obyvatel Prahy, Plzně nebo Brna. V letošním roce si připomínáme kulaté 80. výročí genocidy v Životicích. Rozhodli jsme se využít této příležitosti k rozšíření historického povědomí Poláků i Čechů o těchto tragédiích. A právě výzkum Mečislava Boraka je nejpodrobnější,“ uvedla Izabella Wolłejko-Chwastowicz, generální konzulka Polské republiky v Ostravě.

Generální konzulka Polské republiky v Ostravě rovněž oznámila, že konzulát plánuje podpořit všechny instituce v Zaolší, které se zabývají polskou kulturou, darováním výtisků knih financovaných konzulátem. Dostanou je například všechny polské školy a knihovny na Zaolší a také všechny polonistické katedry v celé České republice.

Rozšířené vydání v aktualizované podobě, ale bez zásahů do autorského textu

Radim Jež, který obě vydání připravil k vydání, hovořil o tom, jak probíhal ediční proces, který začínal získáním souhlasu od dědiců autora. Vysvětlil, že hlavní text zůstal nezměněn, protože nemohl zasahovat do textu zesnulého autora, s nímž případné změny nemohl konzultovat. Místo toho rozšířil, opravil a doplnil vědecký aparát.

„Text původně vydaný v roce 1999 jsem také doplnil o novou ikonografii. Chtěl jsem, aby tato publikace vypadala moderněji a přiblížila se současným trendům. Proto jsem si dal za úkol shromáždit co nejvíce fotografií, dokumentů a dalších ilustračních materiálů a vybrat z nich to nejzajímavější, vysvětlil Jež.

„Myslím, že za pozornost v novém vydání stojí mimo jiné dvě ilustrace na vnitřních stranách obálek zobrazující plány pomníku v Životicích, jejichž autorem byl František Swider. Byly nakresleny na jaře 1947 a ukazují, jak měl pomník původně vypadat,“ dodal.

Nové vydání je doplněno také o stať o Mečislavu Borákovi, kterou napsal Rudolf Žáček

„Profesor Borák se tímto tématem, ale i dalšími, zabýval od sedmdesátých let minulého století. Nejedná se tedy o jedinou publikaci s jeho autorstvím, která byla vydána. Žáček popsal Borákovu činnost jako celek a škálu témat, kterými se zabýval,“ vysvětlil Jež.

Kniha obsahuje poznámky pod čarou, seznam pramenů a literatury, seznamy zkratek, ikonografii s prameny, osobní a zeměpisný rejstřík. V závěru knihy je také shrnutí ve třech jazycích. Téma je shrnuto na necelých čtyřech stranách v angličtině a němčině. Polské vydání navíc obsahuje shrnutí v češtině a české vydání v polštině.

Nejnáročnější na přípravě knihy do tisku byly emoce

Překladatelka i redaktorka prozradily, co pro ně osobně bylo při přípravě knihy do tisku nejtěžší. A to byly vzpomínky pamětníků na to, jak byli jejich blízcí zavražděni kus od jejich domova, před jejich očima.

„Je to velmi sugestivní popis průběhu oněch událostí. Musím přiznat, že když si člověk čte, třeba čtyřikrát nebo pětkrát, vzpomínky dětí na to, jak jim odvezli tatínka a on se už nevrátil, má husí kůži,“ řekl Jež.

Irena Prengel Adamczyková přiznala, že měla smůlu, když musela vzpomínky těchto svědků překládat na dovolené. A že jí to zkazilo celou dovolenou, protože emoční zátěž textu bylo těžké unést. „Je to šokující. A to jsem se snažila překládat velmi pečlivě,“ řekla.

O obtížích překladu zejména v realitě dvojjazyčného regionu

Adamczyková se zmínila také o technických obtížích překladu, zejména v realitě dvojjazyčného regionu. Vysvětlila, že překládala do polštiny vzpomínky, z nichž některé již dříve přeložil z nářečí do češtiny profesor Borák.

„Problémem jsou jména, někdy je problém i s příjmeními. V případě této knihy byla jména a příjmení zachována tak, jak je pan Borák uvedl v předchozím vydání,“ vysvětlila. Uvedla, že Borákův text přeložila, aniž by v něm cokoli aktualizovala, a to z důvodů, které již dříve zmínil Radim Jež.