Rodinné dědictví. Příběh lásky Anny a Gustawa Sedlaczkových

Před rokem jsme na poslední straně lednového tištěného vydání „Zwrotu“ zveřejnili dva průkazy opravňující k bezplatné cestě z Gdyně do Cieszyna, které byly v březnu 1946 vydány Anně a Gustawu Sedlaczekovým.

Následoval rozsáhlejší článek v únorovém čísle o rodinných pozůstalostech dcer manželů Sedlaczkových – Janiny Procnerové, Danuty Niedoby a Emilie Rzońca. Milostný příběh rodičů mých respondentů nás natolik dojal, že jsme se k němu rozhodli vrátit formou videa, které si můžete prohlédnout níže.

Rádi bychom vám také připomněli článek, který vyšel v tištěném čísle časopisu Zwrot z února 2023:

Naše setkání nad rodinnými památkami připadlo na několik dní před výročím osvobození německého nacistického koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Dvacátý sedmý leden je výjimečným dnem nejen pro dosud žijící přeživší, ale také pro jejich rodiny. Proč se o tom zmiňuji? Protože příběh manželů Sedláčkových je neoddělitelně spjat s největší noční můrou druhé světové války.

Rodiče mých tazatelů, Anna Sedlaczková rozená Kabotová (1917-2002) a Gustaw Sedlaczek (1918-1952), byli zasnoubeni již před válkou. Gustaw byl zatčen již 13. října 1939. A od té doby až do konce války byl v německých koncentračních táborech – nejprve v Sachsenhausenu a později v Neuengamme. Anna byla zase zatčena 1. srpna 1942. Byla vězněna v Cieszyně a Mysłowicích, než byla v prosinci téhož roku převezena do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau.

Gustaw Sedlaczek pracoval před válkou v „Dvojce“, tedy v II. oddělení Generálního štábu polské armády – v jednotce zabývající se rozvědkou a kontrarozvědkou. Anna Kabotová se naopak, jak sama napsala ve svém životopise, po vypuknutí války zapojila v rámci skautské pohotovosti do pomoci rodinám policistů a vojenských důstojníků, kteří zůstali bez prostředků. Později působila ve výzvědné činnosti a vybírala peníze pro Svaz odboje a Svaz ozbrojeného boje. Podílela se také na distribuci novin a letáků.

Maminka měla vždy objektivní pohled na zlo způsobené válkou

Ptám se žen, jak se rodiče ocitli v koncentračních táborech? „Pokud jde o tatínka, doma se otevřeně říkalo, že soused šel na gestapo a řekl, že tatínek je polský student. Tímto způsobem se mstil na Gustavově otci, který byl v roce 1938 ‚velkým Polákem‘. Soused také řekl, že náš tatínek měl zbraň. Což potvrdila – zcela nevědomky – i jeho babička, která trpěla stařeckou demencí. Chtěla se vnukem pochlubit a ukázala gestapu, kde její vnuk střílel z pistole. Tak tatínek skončil v lágru. Vědělo se, že Němci loví lidi ze zpravodajské služby, ale nikdy se nedozvěděli, že tatínek pracoval ve „Dvojce“. Kdyby to věděli, zabili by ho na místě. Tatínek za války nestihl pracovat v žádné organizaci, protože ho v říjnu zajali,“ vzpomíná paní Emilia, nejmladší z dcer manželů Sedláčkových.

„Nevíme přesně, jak se stalo, že maminku chytili. Maminka říkala, že ji zavřeli kvůli jednomu uprchlíkovi, kterému dala oblečení a kterého později chytili Němci. Už na gestapu v Cieszyně jí pravděpodobně prozradil známý Potysz, který byl obviněn, že jedná proti Němcům. Došlo k takové situaci, že při mámině výslechu přivedli zbitého Potysze a ten mámě řekl: Paní Aňo, prosím, přiznejte se. Maminka se pak zhroutila a řekla, že ho zná,“ vzpomíná Emilia na vyprávění své matky.

Paní Anna po chvíli přemýšlení zase dodává: „Ale maminka vždycky říkala, že kdybychom ho viděli, neměli bychom mu za zlé, že ji prozradil. Byl strašně zmlácený“.

„Maminka měla vždy objektivní pohled na zlo, které válka způsobuje. V Lomné byla jedna žena, jejíhož manžela zabili partyzáni na jeho vlastním dvorku. Byl to policista, nejspíš ho obvinili, že byl konfident. Nevím to přesně, ale maminka říkala, jak strašný zážitek to pro tu ženu a jejich děti byl. Zdůrazňovala, že válka v lidech často vyvolává ty nejhorší pudy,“ vzpomíná Emilia na maminčina slova.

Anna zase vzpomíná na příhodu, kdy její matka nesla kufr se zbraněmi z Cieszyna směrem k horám. Ve vlaku si k ni přisedl Němec. Když vystoupili, pomohl jí nést těžký kufr. Maminka naštěstí dokázala zachovat chladnou hlavu.

Náušnice se po válce vrátily domů dříve než jejich majitelka

V jednu chvíli paní Janina vytáhne krabičku ve tvaru srdce, v níž jsou zlaté náušnice s modrým kamenem. Tyto náušnice jsou nesmírně cennou památkou na její matku. „Ve vězení v Cieszyně musela maminka tyto náušnice odevzdat do depozitáře. Nemohla je však sundat, protože se jí zasekly do uší. Hrozilo, že jí tyto náušnice vytrhnou. Nakonec se jí je však podařilo sundat. Já ani Danuše dodnes náušnice nenosíme. Emilia si nechala propíchnout uši, když byla dospělá. Když potřebuji, nosím klipsové náušnice,“ uzavírá Janina.

Nejpozoruhodnější na tomto příběhu však je, že se tyto náušnice vrátily po válce domů dříve než jejich majitelka. K rodičům paní Anny se dostaly prostřednictvím vězeňské dozorkyně a souseda jménem Polok.

V říjnu 1942 byla Anna Kabotová převezena do věznice v Mysłowicích. Naštěstí se již v těšínské věznici dozvěděla, že si má dávat pozor na vězeňskou konfidentku Wandu Żak. „Jakmile maminka přijela do Mysłowic, zjistila, která vězeňkyně to je. Ta už tedy neměla šanci z ní vytáhnout žádné informace. Mohla pouze konstatovat, že naše maminka je „hloupé stvoření z Chotěbuze, které neví, proč je ve vězení“. Výsledkem bylo, že máma dostala doživotí, a ne trest smrti. Maminka nikdy neodsuzovala lidi jako Wanda Żak – kterou chytili, když převážela zbraň, takže udělala všechno pro to, aby se potom zachránila. Nikdo neví, jak by se v její situaci zachoval,“ vzpomíná paní Emilia.

Gustaw Sedlaczek jako zázrakem přežil. Ještě před spojeneckým bombardováním byl převezen z Cap Arcony na pevninu, protože v Lubece potřebovali ošetřovatele.

Auschwitz-Birkenau byla předsíň pekla

Do Osvětimi byla převezena již v prosinci 1942. „Když maminku odvezli do Birkenau, věděla, že nepřežije ani dva měsíce. Hodili ji do bloku, kde se všichni strkali o jídlo, v blátě, v zimě… Když se protlačila dovnitř, ukázalo se, že bez misky jídlo nedostane. Postarala se o ni paní, jejíž jméno si bohužel nepamatuji. Pomohla jí najít misku. Nejhorší však byl pochod smrti. Dne 15. ledna 1945 Němci tábor evakuovali a maminka se vydala s ostatními vězni na pochod smrti. Došla do Wodzislawi, odkud ji spolu s dalšími vězni převezli v nákladních vagonech do tábora Bergen-Belsen,“ vypráví paní Emilia.

A po chvíli si paní Janina vzpomene na maminčina slova: „Maminka jednou řekla, že Auschwitz-Birkenau je předsíň pekla. Peklo byl Bergen-Belsen, kam byli vězni přivezeni těsně před koncem války, pravděpodobně aby se zahladily stopy po ostatních táborech. Vyčerpaní transportem vězni hromadně umírali, všude se válely hromady mrtvých.

Anna Kabotová začala po svém snoubenci pátrat hned po skončení války. „Tatínek ji však nehledal, protože věděl, že sám onemocněl tuberkulózou. Ještě nebyli manželé a on ji nechtěl vystavit životu s nemocným mužem. Tuberkulóza byla v té době rozsudkem smrti. Maminka ho naopak chtěla najít za každou cenu. A našla ho v Lübecku. I když víme, že se jí to přátelé – její i tatínkovi – snažili ztížit,“ říká paní Emilia.

Snoubenci se setkali téměř po pěti letech v tranzitním táboře v Lübecku

Gustaw Sedlaczek byl ve velmi špatném stavu, když ho jeho snoubenka našla v tranzitním táboře „Hel“ v Lübecku. „Když máma tátu našla, měl vyražené všechny zuby, nezhojené rány na zádech a pokročilou tuberkulózu. ‚Táta, který v táboře pracoval jako ošetřovatel, neuposlechl rozkaz píchnout nějakému vězni smrtící injekci, a poté byl zbit, v důsledku čehož přišel o všechny zuby,‘ řekla paní Janina a vytáhla sadu injekčních stříkaček v kovové nádobě, která patřila jejímu otci.

Otec dcerám bohužel nemohl o svých válečných zážitcích nic říct, protože když zemřel, bylo nejstarší z jeho dcer Anně šest let, Janině pět a nejmladší Emilia ještě nebyla na světě. Od matky se však dozvěděli, že otec byl na konci války spolu s dalšími zajatci převezen na jednu z lodí kotvících v Lübeckém zálivu – pravděpodobně na Cap Arcona. Historici spekulují, že tyto lodě plánovali Němci potopit i se zajatci, aby ukryli důkazy o válečných zločinech. Spojenci je však předtím bombardovali. Otec mých respondentů jako zázrakem přežil. Z této lodi byl ještě před spojeneckým bombardováním převezen na břeh, protože v Lübecku potřebovali ošetřovatele.

Anna a Gustav se v Lübecku vzali. V tomto městě zůstali necelý rok. Zde se mimo jiné zapojili do organizování polské školy pro děti lidí vracejících se z nucených prací. Měli na výběr ze tří možností – buď se vrátit do vlasti, odjet do Jižní Ameriky, nebo zůstat v Německu. „Maminka řekla, že v Německu rozhodně nezůstane, i když němčina byla jediným cizím jazykem, který uměla. Řekla, že raději bude loupat brambory doma než v Argentině. Maminka se tedy chtěla vrátit. Jenže to nebylo tak jednoduché. Byl tam obrovský strach z komunistů – proto ten strach, že bude loupat brambory,“ vzpomíná paní Emilia.

Streptomycin je, ale ne pro takové, jako je Sedlaczek

„Tatínka naopak přemlouvali, aby pracoval jako špion pro polskou vládu v Británii. A s tím maminka nesouhlasila. Říkala, že chce konečně žít a tatínek by se s tím měl smířit. Ale to nebyl konec příběhu. Po návratu do Polska se tatínek snažil léčit tuberkulózu, chtěl různými cestami získat streptomycin. Věděl, že na Západě už je k dostání. V paměti mi utkvělo jméno konzula Bocianského, s nímž se tatínek znal už před válkou a kterého požádal o pomoc při shánění léku. Dostal od něj odpověď, že ano, streptomycin existuje, ale ne pro lidi jako Sedlaczek – vzpomíná paní Emilia na maminčina slova. Dodává, že je škoda, že se tento dopis nedochoval.

V březnu 1946 se Sedlaczkovi vrátili do vlasti. Pluli lodí z Lübecku do Gdyně, kde obratem obdrželi osvědčení opravňující je k bezplatné cestě domů. Do Cieszyna dorazili 26. března a 1. května se jim narodila první dcera Anna.

Život po návratu nebyl snadný. Anna Sedlaczeková se ucházela o místo učitelky ve své rodné obci Chotěbuz. Na školním inspektorátu v Českém Těšíně se dozvěděla, že „pro Poláky tady místo nebylo a nebude“. Práci si našli v Kubalonce. Anna pracovala v sanatorní škole a Gustaw jako administrativní tajemník v sanatoriu. Usadili se tedy v Istebné. Oběma se však stýskalo po rodině, která zůstala v Zaolší.

Nakonec v roce 1951 Anna získala místo učitelky v polské škole v Lomné. „Tatínek trval na návratu do Zaolší. Maminka, když jela vlakem do nového domova, už v Bystřici plakala, že tam bude muset žít. V Istebné měli sanatorní byt s teplou vodou a ústředním topením. A v Lomné nebyla ani elektřina, ani voda. Na dvoře byla studna, ale ještě ji museli vyčistit, aby byl přístup k čisté vodě. Takže se přestěhovali do mnohem horších podmínek,“ říká paní Emilia. Paní Janina dodává, že její maminka pocházela z Chotěbuze, takže se přestěhovala do oblasti, kterou vlastně neznala. O rok později matka ovdověla.

Tři dcery, tři zeťové, tři vnučky, tři vnuci a pouze jeden manžel

Paní Janina vytahuje fotografii, na které je starší paní se dvěma dětmi v náručí a vedle ní sedí malá holčička. „A to je naše typická maminka, když už byla babičkou,“ říká paní Emilia. Vychovala všechna svá vnoučata. Maminka vždycky říkala, že má od všeho tři: tři dcery, tři zetě, tři vnučky, tři vnuky a jen jednoho manžela,“ směje se paní Janina.

Ptám se žen, zda koncentrační tábor nějak ovlivnil maminku nebo jejich rodinný život? „Určitě rodinný život ano, protože otec byl pryč. Zemřel 9. května 1952 na srdeční komplikace způsobené tuberkulózou. Maminka velmi brzy ovdověla. Do jisté míry se válka na mamince určitě podepsala. Například nesnášela, když za ní někdo šel. Když šla se třídou, většinou se snažila, aby šla na konci. Také velmi špatně snášela křik, nesmělo se zvyšovat hlas,“ vzpomíná paní Emilia.

Paní Janina dodala, že maminka měla také opakující se noční můry, ve kterých se nemůže dostat přes hromady mrtvol. „Teprve když jsme se sestrou zhlédly dokumentární film o Bergen-Belsenu, pochopily jsme proč,“ dodává.

Paní Janině se vybavuje ještě jedna událost. „Byla jsem s maminkou v divadle. Janusz Bobek hrál roli vězně, na jeviště vstoupil v pruhované uniformě, byl malé postavy, i na mě udělal neuvěřitelný dojem. A najednou po představení naše maminka – vždy usměvavá, veselá – začala tak strašně plakat. Viděl jsem ji plakat dvakrát – po tomto představení a na pohřbu rodičů. Myslela jsem si, že se maminka neuklidní. Byla jsem v osvětimském muzeu, poslouchala jsem vyprávění maminky i ostatních vězňů, ale nic na mě neudělalo takový dojem jako vidět maminku po představení plakat,“ vzpomíná paní Janina.

„Věděly jsme, že se proti nám může obrátit celý svět, ale maminka je naše.“

Navzdory nepřízni osudu však dámy se slzami v očích zdůrazňují, že měly nádherné dětství. „Byly to jiné časy. Nebyly televize. Zpívaly jsme, povídaly si, hrály fotbal. Dodnes vím, že lásku k dítěti nelze nahradit penězi,“ říká paní Janina.

„Věděly jsme, že se proti nám může obrátit celý svět, ale maminka byla naše. Přesvědčení, že jídlem se plýtvat nesmí, ve mně také zůstalo. Občas se mi stane, že se něco zkazí. A když se to stane, je to bolest… – paní Emilia.

„Maminka byla velmi moudrá žena. Ta uměla poradit. Nepomlouvala. Hodně lidí si k ní chodilo pro radu. Maminka měla ráda lidi. Celý život pracovala ve škole, byla aktivní v Polském kulturně-osvětovém svazu, vedla divadelní soubor. Byla velmi pracovitá. Vždycky říkám svým vnoučatům, proč jejich prababička přežila tábor. Protože byla zvyklá na dřinu, na těžkou práci na poli – než ji zavřeli, pracovala tři roky na statku v Chotěbuzi.

A možná proto ji těžká práce v koncentračním táboře tak rychle nezlomila – Janina Procnerová.

Paní Emilia naopak zdůrazňuje, že s přibývajícím věkem přestala být její matka vlastenkou, protože se domnívala, že mezi vlastenectvím a nacionalismem je tenká hranice. Tvrdila, že nebýt nacionalismu, nebyly by války. „V roce 1938 musela maminka zachránit své sestřenice před deportací poté, co Polsko obsadilo Zaolší. Snažila se jim najít práci. Tím, že jejich tatínek byl Čech z Moravy a chodily do české školy, ačkoli mluvily polsky, reálně hrozilo, že budou muset opustit oblasti zabrané Poláky. Proto se podle maminky mnohým obyvatelům Zaolší velmi rychle otevřely oči. Maminka nám říkala, že polská vláda nedopadla o nic lépe než česká v roce 1920,“ vzpomíná Emilia.

Hrnek mléka…

Maminka jim od malička vštěpovala úctu ke všem lidem bez ohledu na národnost, náboženství nebo názor. „Nikdy jsme o žádném národě nemohli říct nic špatného. V dospělosti jsem učila v české zvláštní škole, kde většina dětí pocházela z romských rodin. Ve třídě bylo hodně výchovných problémů. Jednou jsem o tom začala vyprávět své matce. Nedovolila mi vysvětlit tyto problémy tím, že děti jsou Cikáni. Moje maminka měla dobrou cikánskou kamarádku,“ říká Janina.

Anna vzpomíná na situaci z roku 1968, kdy byla s manželem a malou dcerou na návštěvě u své matky v Lomné. Bylo to v době invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Maminka se slzami v očích řekla: „Nechte je, nechoďte s nimi bojovat, nedělejte válku.

„V rozhlase také hlásili, aby se okupantům nedávala ani kapka vody, a maminka říkala, že se to nesmí, že to jsou taky lidi, že oni sem nechtěli jít, že jim to přikázali. Maminka citovala příběh své maminky neboli naší starky. Na začátku druhé světové války přes její dvůr utíkal polský voják a prosil o vodu. Starka právě vycházela ze stodoly, a tak mu dala mléko. Napil se a utíkal dál. A když válka skončila, stejným způsobem utíkal německý voják a také prosil o vodu. Starka mu dala mléko. A on se jí zeptal, jestli je Němka. A ona mu odpověděla: Ne. A moje dcera je v Osvětimi. On jen řekl: Das sind Millionen auf meinem Magen. Ich nicht verstehe. Nechápal, jak mu v této situaci, kdy je její dcera zavřená v táboře, může dávat mléko,“ vzpomíná paní Emilia se slzami v očích.

Text Sylwia Grudzień (přeloženo)