Žebříčky ve stylu „Nejlepší knihy o…“ jsou vždy diskutabilní a vždy se najdou tituly, o kterých se dá polemizovat. Nedovedu si však představit seznam nejlepších knih na téma Těšínského Slezska bez knihy Lutyňské tango od Otylie Toboły.

    Když čteme díla o svém rodném kraji, většinou – byť podvědomě – uplatňujeme určitou úlevu. V případě literatury faktu nás zajímají specifika oblasti, kterou dobře známe, v případě beletrie nám známá jména a lokality umožňují přimhouřit oči nad autorovy nedostatky.

    Nyní se nabízí otázka: četli bychom tyto knihy, kdyby se týkaly třeba Západního Pomořanska, východní Haliče nebo jižní Moravy? Ve většině případů by odpověď byla krátká a brutální: „Ne“. Existují však výjimky. A jednou takovou výjimkou je kniha Otylie Toboły Lutyňské tango.

    „Kniha, která měla teprve vyjít“

    Lutyňské tango a jiné válečné příběhy ze Zaolší mají svou prehistorii. Dne 10. května 1980 v 15:30 byla v ostravském rozhlase odvysílána první část dokumentární rozhlasové hry s názvem Lutyňské tango, kterou připravila novinářka Otylia Toboła. Rozhlas je médium stejně nádherné jako pomíjivé. Otylia Toboła však o válečných osudech obyvatel Zaolší také psala. Tyto texty vycházely v novinách Głos Ludu, časopise Zwrot a kalendáři Kalendarz Śląski (v roce 1982 zde vyšel článek Historia lutyńskiego tanga). Články v novinách a kalendářích však také poměrně rychle mizí z dohledu čtenářů. Teprve knihy jim mohou zajistit nesmrtelnost.

    To věděl i Mečislav Borák, znalec moderních dějin a zároveň nejlepší český badatel zabývající se dějinami Těšínského Slezska ve 20. století. V novinách a dalších publikacích našel válečné reportáže Otylie Toboły, ofotil je a daroval autorce „knihu, která teprve měla vyjít“.

    Ve výsledku se o několik let později, v roce 2003, objevilo na pultech knihkupectví první vydání knihy „Lutyňské tango a jiné válečné příběhy“ s úvodem Mečislava Boráka. O rok později vyšlo další vydání a v tuto chvíli je čtenářům k dispozici již třetí, rozšířené a přepracované vydání.

    O struktuře a stylu

    Sbírka reportáží je rozdělena do čtyř částí. „Září 1939“ se zabývá začátkem druhé světové války. V části „V zemi bojů“ jsou texty zachycující hrůznou realitu německé okupace v Zaolší. V části nazvané „Polsko bojuje“ se dozvídáme o válečných osudech několika obyvatel Zaolší (včetně Jana Gazura, jehož fotografie se objevila v knize Melchiora Wańkowicze Bitva o Monte Cassino). „Na Východě“ je sbírka textů o druhé, sovětské totalitě. „Složité sousedské vztahy“ zase ukazuje, jak byli lidé, kteří byli věrní sami sobě a svému přesvědčení, poškozováni nejen okupanty, ale i „svými“ – sousedy, známými, dokonce i příbuznými.

    Některé z publikovaných reportáží vznikaly roky. Nejedná se o pouhou sbírku rozhovorů nebo vzpomínek, nic takového. Jakmile byl materiál shromážděn, bylo třeba ho zpracovat, dát mu formu, doladit ho – a proto je Lutyšské tango tak dobré čtení. Úsporné stylistické prostředky dokonale podtrhují drama okupační doby. Není tu žádný zbytečný patos, Otylia Toboła nechává mluvit svědky a fakta, nevynáší jednoduché soudy. Zároveň se ve vhodných chvílích objevují pasáže psané v první osobě, například ta o vypátrání ženy, která předala pilník Władysławu Opiołovi (Lutyňské tango), nebo o pátrání na Slovensku po bývalém konfidentovi gestapa (Dvě složky Józefa Burka). Pozoruhodné je, že čtenář, vědom si rozsáhlosti dokumentárního díla, se necítí informacemi zahlcen. A to je velké umění.

    Literárně jistě vyniká Lutyňské tango, příběh mladého hudebníka Władysława Opioły. Trochu oddechu, můžeme-li použít takový pojem, poskytují „válečné příběhy“ Jana Lachety (Neobyčejná válečná výprava Janka Lachety z Mostů) a již zmíněného Jana Gazura (Jasio z Wańkowiczovy knihy). Dobrým nápadem bylo zařadit do sbírky příběh Aurelie Fulek z Rychvaldu, která se provdala za Bohdana Pełczyńského, důstojníka z Varšavy (Špatný čas na lásku). Autorka jej uvedla „s ohledem na českého čtenáře, pro kterého jsou okupační reálie v Polsku spíše neznámé a bez jejich nastínění, alespoň ve stručné podobě, by tento příběh nebyl plně pochopen“. Nicméně i pro polského čtenáře, který není z Těšínského Slezska, je to zajímavý příběh, v němž se prolínají témata spíše exotická („Zaolší“) s těmi známějšími („Varšava“).

    Lutyňské tango je kniha, která se dostala do vědeckého povědomí (díky své dokumentární vrstvě je často citována badateli) a zároveň je známá na Zaolší. Stojí však za to, aby se dostala do světa, neboť Zaolší za druhé světové války zůstává jakousi „zemí nikoho“. Česká historiografie se k popisu tragických osudů Poláků staví zdrženlivě, jednou z výjimek byl profesor Mečislav Borák (který zemřel před několika léty), který se na tehdejší dobu dokázal podívat objektivně a bez nacionalistických klapek na očích. Polská historiografie se o Zaolší zajímá především v kontextu roku 1938. Pokud jde o dobu německé a sovětské okupace, vzpomíná spíše na východní země ztracené v postjaltské realitě, zatímco jižní země obvykle přechází mlčením.

    „… přečetl jsem si ji s velkým zájmem“

    Kazimierz Jaworski v recenzi na první vydání knihy na stránkách časopisu Zwrot v roce 2003 napsal: „Doufám však, že dokáže čtenáře zaujmout. Sám patřím do kategorie čtenářů, kteří knihy s válečnou tematikou příliš nečtou, […], dnes jsem si Lutyňské tango přečetl s velkým zájmem“. V zásadě se pod tato slova mohu při recenzi třetího vydání podepsat.

    Kromě toho je třeba ocenit pečlivou redakci a korektury, množství ilustrací (hrdinové reportáží tak získávají tváře konkrétních lidí) a rejstřík osob a zeměpisných jmen, který je velkým přínosem pro čtenáře zajímající se spíše o dokumentární než literární rovinu.

    V Polsku i v České republice je po knihách věnovaných druhé světové válce stále poptávka, takže Lutyňské tango má velkou šanci na čtenářský úspěch. Možná by za nějaký čas stálo za to pustit se do vydání knihy v angličtině, protože by mohla zaujmout i lidi, kterým slovo “ Zaolší“ nic neříká. Vždyť dramatické příběhy, které popisuje Otylia Toboła, jsou univerzálním vyprávěním o boji dobra se zlem, o lidech věrných sobě a svým ideálům, za které museli zaplatit strašlivou cenu.

    Michael Morys-Twarowski

      Komentáře



      CZYTAJ RÓWNIEŻ



      REKLAMA Walizki

      REKLAMA
      Ministerstvo Kultury Fundacja Fortissimo

      www.pzko.cz www.kc-cieszyn.pl

      Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro národnostní menšiny.
      Projekt finansowany ze środków Kancelarii Prezesa Rady Ministrów w ramach konkursu Polonia i Polacy za Granicą 2023.
      Publikacja wyraża jedynie poglądy autora/ów i nie może być utożsamiana z oficjalnym stanowiskiem Kancelarii Prezesa Rady Ministrów oraz Fundacji Pomoc Polakom na Wschodzie im. Jana Olszewskiego.