Jola a Renia… zdánlivě rozdílné, a přece stejné, obě rády pomáhají druhým

NÝDEK, ÚSTROŃ / Devět dní stačilo Jolantě Byrtusové z Nýdku na zdolání více než 500 km trasy s převýšením 22 000 metrů. Jola zdolala Hlavní beskydskou stezku. Běžela za sdružení „“Nikdy nejsi sám““, které podporuje postižené lidi a jejich rodiny mimo jiné pořádáním pro ně táborů.

Čekání na hrdinku

Přesně před týdnem doběhla Jola Byrtusová do cíle v Ustroni. Unavená, ale spokojená a usměvavá. Mise byla úspěšná. Dokonce trasu absolvovala v čase o den kratším, než plánovala. V cíli na ni čekala její nejbližší rodina a teta Renča, tedy zakladatelka sdružení „Nikdy nejsi sám“ Renata Czader, která jako vždy energická a usměvavá povzbuzovala své svěřence ze sdružení, aby Jolu přivítali bujarým potleskem a šampaňským. Nechyběly ani transparenty s nápisem – Vítej doma!

Jola přijela do Ustroně

Všichni přítomní na hrdinku netrpělivě čekali. Několik minut před šestnáctou hodinou se objevila na rohu. Šťastná a vysmátá se rozběhla ke svému cíli. Nechyběl hlasitý potlesk, objetí, gratulace a … slzy štěstí.

„Jsem na svou dceru nesmírně hrdá. Věděla jsem, že zvládne to, co si naplánovala, tedy projít Hlavní beskydskou stezku. Nepřekvapil mě ani cíl – vybrat peníze pro sdružení Nikdy nejsi sám, protože Renatu Czader zná od dětství a ví, co dělá pro druhé,“ řekla v cíli po doběhnutí své dcery její matka Barbara Byrtusová.

ODKAZ NA SBÍRKU

Jola a Renia… zdánlivě rozdílné, a přece stejné, obě rády pomáhají druhým

V cíli se nám podařilo s Jolou Byrtus uskutečnit krátký rozhovor. Jola se celý život věnuje sportu a nejvíce času věnovala běhu na lyžích. Počátky její kariéry jsou spojeny s klubem SKI MOSTY. Později hájila barvy Fenix SKI Teamu Jeseník. Byla členkou české reprezentace do 23 let a před dvěma lety ukončila sportovní kariéru.

Jaké jsi měla pocity, když jsi dorazila do cíle?

Byla jsem šťastná, spokojená, že jsem si splnila svůj sen, tedy že jsem zdolala Hlavní beskydskou trasu, že se mi podařilo spojit příjemné s užitečným, běh se sbírkou pro sdružení „Nikdy nejsi sám“.

Devět dní, osm nocí. Jak sis zajišťovala místo na spaní?

Vždycky jsem si ráno stanovila cíl, kterého jsem chtěla dosáhnout. A podle toho jsem si objednávala ubytování. Nikdy jsem neměla problém nějaké najít. Všude jsem narazila na milé lidi.

Jak to bylo se stravováním?

Večer jsem si vždycky připravila něco ke snídani. Pak jsem si cestou v obchodě nakoupila zásoby na celý den. Večer byla na ubytovnách večeře, někdy i teplá.

A voda?

S vodou byl trochu problém, vždycky jsem musela mít plnou láhev v batohu, protože po cestě nebyly žádné prameny, ve kterých by se voda dala doplnit.

Jaká zavazadla jsi měla sebou?

Měl jsem jen batoh a v něm nejnutnější věci – základní oblečení, pláštěnku, hygienické potřeby, jídlo a pití. Batoh vážil asi pět kilogramů.

Jak vypadal tvůj den?

Na trasu jsem se vydávala za svítání, kolem páté hodiny. Kolem poledne jsem si dělala přestávku a pak jsem opět běžela do cíle.

Běžela jsi?

Ano, do kopce jsem šla, ale z kopce jsem běžela.

Kolik kilometrů denně jste musela uběhnout.

V průměru 60 kilometrů denně.

Nebála ses, že cestou potkáš vlka nebo medvěda?

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl potkat jednoho nebo druhého.

Měla jsi na trase nějakou krizi?

Žádnou větší krizi jsem neměla. Samozřejmě ráno, když jsem si obouvala boty, mě bolely nohy, ale po chvíli pochopily, že se mnou není žádná sranda. Nohy mě bolely, měl jsem puchýře, ale neměla jsem takovou krizi, že bych si sedla a řekla, že už toho mám dost. V jednu chvíli mě začalo bolet koleno, ale bolest naštěstí zmizela.

Na co se těšíš doma nejvíc?

Na teplou vanu a na svou postel.

Jaké máš plány?

Studuji fyzioterapii a budu psát bakalářskou práci na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Renatu Czader není třeba našim čtenářům představovat

Jaká byla tvoje reakce, když jsi zjistila, co Jola chystá?

Jolu a její sestru Janku znám od jejich narození, jejich rodiče jsou naši dobří přátelé. A jako přátelé se zajímáme o osud našich dětí. Sledovali jsme Jolčinu sportovní kariéru, drželi jí palce a těšili se z jejích výsledků. Sdružení má profil na webu darujme.cz s možností sbírky. Je také možné založit sbírku s výzvami. A pak nám jednoho dne přišel e-mail s informací, co Jola připravuje. Reakce mého manžela: Zavolej Basi (Jolina maminka), ať ji to rozmluví, prosím!

Překvapilo tě to?

Samotný nápad pro mě překvapivý nebyl. Kdo jiný než Jola by s něčím takovým přišel! Co mě ale překvapilo, byla délka trasy a rozhodnutí, že poběží, a to sama!

Jak jsi prožívala těch devět dní, kdy byla Jola na trase?

Prožívali jsme je s manželem velmi intenzivně. Těšili jsme se na Joliny večerní zprávy, kontrolovali mapy, počítali kilometry. Samozřejmě jsem také sledovala stav na účtu, protože jsem si moc přála, aby finanční cíl, který si Jola stanovila, byl splněn. Dokonce jsme byli odhodláni chybějící částku doplnit sami, aby se mise podařila a toto úsilí nebylo zbytečné! Ale jako vždy, přátelé, známí nezklamali! Za to všem patří velký dík, velký dík!

Přivítání v Ustroni bylo velmi dojemné, co se ti v tu chvíli honilo hlavou?

Uf, šťastně dorazila! Obrovská úleva. A pak už jsem byla jen hrdá na to, jaké úžasné, báječné mladé lidi znám. Se srdcem, s nápady a obrovským odhodláním! A navíc jsou krásní a inteligentní.

Na co použijete peníze?

Na činnost sdružení: víkendové pobyty, výlety, ale nejvíce peněz je vždy potřeba na letní tábory.