Znáte herce Polské scény Těšínského divadla? Lidia Chrzan-Pochroń nám vyprávěla o svých hereckých začátcích

Pokud jste hosty Těšínského divadla, jistě jste slyšeli jméno Lidia Chrzan-Pochroń. Tato herečka je s Těšínským divadlem spjata již více než 30 let. V našem rozhovoru nám vypráví o svých začátcích na jevišti.

Jak začalo vaše dobrodružství s divadlem?

Narodila jsem se v Kielcích, mám tam rodinu a velmi ráda se tam vracím. Herectví nebylo mým snem od dětství. Na střední škole jsem plánovala stát se lékařkou a chodila jsem do třídy biologie a chemie. V polovině střední školy jsem se začala zajímat o divadlo. Díky svým sousedům hercům jsem měla možnost nahlédnout do zákulisí a navštěvovat představení a tato myšlenka začala zrát.

Vystudovala jsem loutkářství, pravděpodobně pod vlivem toho, co jsem viděla na festivalu loutkových divadel. Loutkové divadlo mě fascinovalo, ale neuvědomovala jsem si, jakou fyzickou námahu to obnáší. Po dvou letech práce ve skvělém divadle Dormana v Będzinu jsem přešla do činoherního divadla v Bielsku-Białé a teď už více než třicet let žiji a pracuji v Českém Těšíně.

Proč právě Těšín?

Jako obvykle se život řídí náhodou. Kdysi dávno jsem stála v noci pod hvězdnou oblohou v Cieszyně a říkala jsem si, že by bylo hezké tady žít, zřejmě padala hvězda a stalo se. Změny v bělském divadle, potřeba změn a nápad hrát v divadle, které tehdy bylo ještě v Československu. Mělo to být jen dobrodružství, ale trvá už tolik let. Mám ráda toto místo, tyto lidi, hrála jsem v řadě představení. Samozřejmě jsem mnohokrát chtěla něco změnit, chtěla jsem utéct, jako každý mladý člověk. Ale založila jsem zde rodinu, a tak se Cieszyn stal mým domovem.

Máte nějaký sen? V čem byste si chtěla v budoucnu zahrát?

Sny jsou tu vždycky. Zpětně vím, že není třeba snít o velkých rolích, často jsou epizody mnohem zajímavější a přinášejí větší uspokojení než dvě hodiny na jevišti. Záleží na tom, s kým pracujete, a na atmosféře. Důležité je porozumění mezi režisérem a hercem, spolupráce v týmu, pouto, které vzniká. Tehdy se stane to kouzlo, kvůli kterému chcete být hercem. A pokud to publikum přijme, je to krásné. Samozřejmě jsou lepší a horší role nebo výkony, snažím se být upřímná v tom, co dělám, a naštěstí jsem se za sebe nikdy nemusela stydět. Ať to tak zůstane.

Mám opravdu ráda charakteristické role, neobvyklé. Vážím si režisérů, kteří mají odvahu prezentovat svůj názor, i když se to může někoho dotknout. Divadlo nemůže být lhostejné – kromě hezkých obrazů by mělo dojímat, dotýkat se komplikovaných záležitostí. Vzpomněla jsem si na situaci, kdy jsme během sametové revoluce byli solidární s pražskými herci a nehráli jsme, stáli jsme na jevišti a mluvili s diváky. Jak nás odsuzovali, že ničemu nerozumíme, že oni přežili válku, komunismus, že nemáme právo. Měli jsme a máme právo vyjadřovat se k různým otázkám, ať už politickým nebo sociálním a morálním. Umění musí být svobodné.

V současné pandemické realitě je těžké mluvit o plánech a snech, nyní chceme hrát, chceme mít pro koho hrát.

Jaké je publikum v Zaolzí? Odlišuje se od publika v Polsku?

Máme skvělé publikum, které je nám věrné už mnoho let, cítíme se s ním velmi propojeni. Předplatitelé, kterým je divadlo určeno, mají právo očekávat od nás to, co je zajímá. Ale já vlastně nevím, co to je. Někdy přicházejí dopisy, že se jim něco líbilo, nebo stížnosti na dané představení. Máme stále více diváků z polské strany, mladých lidí, jsou tato očekávání jednotná? Jaké divadlo by mělo být v Českém Těšíně? Naštěstí netvořím repertoár, takže si mohu snít a domýšlet.

Jak oslovit mladou generaci?

Nyní je tu nápad s Divadelním klubem mladých. Školní mládež bude mít možnost nahlédnout do divadelního zákulisí, zúčastnit se workshopů s herci. Chceme se navzájem poznat, zaujmout, ukázat, že divadlo může být příjemným místem pro trávení času. Možná, že až se otevře malá scéna, bude zde šance na představení, které zaujme tuto věkovou skupinu a bude konkurovat ostatní zábavě.

Jak trávíte volný čas?

Mám práci, která mě baví a která je v podstatě mým životem. Doma sleduji hodně filmů, mám dlouhodobě ráda skandinávskou kinematografii a také literaturu. Když si pustím televizní seriál, musím vidět celou sezónu najednou, a tak je to často i s knihami. Ráda poslouchám jazz a už se těším na Bielskou Zadymku, na úžasnou atmosféru této akce a na setkání s umělci světové úrovně.

Za poslední čtyři roky se v mém rodinném životě hodně změnilo. Zůstala jsem sama a nebýt mých domácích mazlíčků, kteří jsou členy mé domácnosti, bych to nezvládla. Mám kočku Marii a německého ovčáka Froda. Když mi loni zemřel šestnáctiletý kokršpaněl Simba, nechtěla jsem chodit na procházky sama, byla jsem čím dál tím víc v depresi. Dcera mě přesvědčila, že musím mít psa, protože jsem člověk, který rád plní úkoly. A tak vychovávám štěně, dokonce chodíme do psí školky.