Żwirkowisko. Historie pamětního místa. Od katastrofy po návštěvu prezidenta Moscického

Żwirkowisko je jedinečným místem na mapě památníků na Těšínském Slezsku. Připomíná nejen havárii letadla z 11. září 1932, při níž zahynuli Franciszek Żwirko a Stanisław Wigura, ale vypráví také příběh několika generací místních Poláků, kteří si dali za úkol zachovat toto místo pro další generace. Přestože je Żwirkowisko mezi čtenáři všeobecně známé, stojí za to si u příležitosti 89. výročí katastrofy připomenout jeho historii.

Historie snah o zachování památky na katastrofu sahá téměř dne, kdy k tragické události došlo. Již 14. září 1932 přinesly noviny polské menšiny v Československu „Gazeta Kresowa“ zprávu, že obyvatelé českého Těšínského Slezska převezli těla leteckých hrdinů do hřbitovní kaple u kostela svatého Vavřince na Kostelci a místo tragédie bylo zasypáno květinami.

Lidé se na místo katastrofy vydávali pěšky i na kolech a sbírali trosky letadla, které rozfoukal vítr – ty se později uchovávaly jako mimořádně cenné pamětní předměty. Bylo jasně zdůrazněno, že tragická smrt pilotů, kteří několik dní předtím triumfovali v mezinárodní soutěži turistických letadel Challenge v Berlíně, měla na polské obyvatelstvo v Československu zvláštní dopad. Na titulní straně listu „Gazeta Kresowa“ z 22. září 1932 se objevila tato slova:

„Nás, příslušníky polského národa, proto zpráva o jejich smrti musela otřást více než všechny ostatní Poláky. Vždyť se nám do mysli nedobrovolně vnucuje obvinění, že to byla právě naše země, naš kraj, jehož nehostinné živly se staly vykonavateli osudu. To, co se stalo v důsledku nešťastného působení atmosférických vlivů nad naší zemí, jsme nedokázali zvrátit, ani není v našich silách obnovit život a nahradit škody, které celý náš národ utrpěl tragickou smrtí orlů-hrdinů, i když by to naše srdce udělala ráda.

Kostelec – po staletí obklopen mlhou událostí a lidových pověstí

Jak se můžeme dočíst, existoval dokonce pocit kolektivní duchovní odpovědnosti za katastrofu. Letci zemřeli na výjimečném místě – i když v cizí zemi, obývané krajany – navíc v okamžiku své největší slávy. Zdůrazněna byla také tajemnost tragické události, protože se odehrála na Kostelci, který „je po staletí obestřen mlhou událostí a lidových pověstí“. Bylo prorokováno, že jednou si budoucí generace v Těšínském Slezsku budou vyprávět o záhadné smrti hrdinného vítěze a jeho kamaráda, a místní je obklopí nimbem pověstí jako novou oběť tajemných sil vládnoucích nad kopcem Kostelce.

Pohřeb letců se změnil v národní manifestaci. V pondělí 12. září 1932, po bohoslužbě v kostele na Kostelci, kterou sloužil kněz Oskar Zawisza, byly rakve převezeny do Českého Těšína v doprovodu devíti československých vojenských letadel z olomoucké letky. Místní obyvatelstvo vzdalo letcům hold za to, že se stali „kněžími a oběťmi pro slávu polského národa“ a doprovodilo je na jejich poslední cestě ke státní hranici.

Na jeden den „padly hraniční sloupy“

Přestože je lidé osobně neznali, během krátké doby si je všichni oblíbili. Okamžik předání rakví na hraničním mostě v Cieszyně musel být pro místní Poláky symbolický, protože na tu dobu – jak napsal zesnulý průvodce Żwirkowiska Józef Kula – padly hraniční sloupy.

Ještě v září 1932 se objevily články, které připomínaly, že Poláci v Československu mají povinnost předávat legendu o těchto hrdinech dalším generacím. V krátké době vznikl na žádost obyvatel Horního a Dolního Těrlicka a pod patronací polského konzula v Ostravě Výbor pro výstavbu pomníku Żwirki a Wigury, který navázal spolupráci s Moravskoslezským aeroklubem v Brně. Cílem výboru bylo postavit pomník „jako památku na nešťastnou nehodu a jako svědectví o citech polské menšiny v Československu“ a „jako znamení nezlomnosti polského národa uprostřed utrpení“.

Na znamení harmonie mezi národy

Počátkem roku 1933 byli prací na projektu pověřeni dva umělci: Jan Raszka, přednášející na Fakultě umění a řemesel na Krakovské průmyslové akademii, a Julius Pelikán, český sochař a medailér. Projekt měli realizovat umělci dvou národností na znamení harmonie mezi národy.

V deníku Jana Raszky se můžeme dočíst, že zpočátku měl pochybnosti o oprávněnosti tohoto typu spolupráce kvůli újmě, kterou utrpěla jeho rodina v Zaolší po rozdělení Těšínského Slezska v roce 1920. Byl si však vědom své odpovědnosti za projekt tak důležitý, protože mu byl svěřen polským obyvatelstvem v Československu, a rozhodl se odložit všechny osobní zášti a začít spolupracovat.

Bohužel práce na památníku, které byly v pokročilém stádiu, byly z politických důvodů přerušeny.

Żwirki i Wigury začít na věčnost

Přestože nebylo možné pomník postavit, Výbor pro výstavbu pomníku odkoupil lesní pozemek, na kterém k nehodě došlo. Místo bylo oploceno, uklizeno a byl tam umístěn březový kříž s vrtulí letadla – zajímavé je, že nebyla z letadla, v němž piloti zahynuli. Kamenický mistr, jistý Śmiłowski z Hnojniku, věnoval kámen z piskovce s nápisem: „Żwirko/Wigura/11.09.1932“, který navrhl Pavel Zabystrzan, umělec ze Zaolší.

Na místě nálezu těl byly vztyčeny dva dřevěné kříže symbolizující hroby. Zachovány byly také kmeny dvou stromů přeražených letadlem, kterým se říká „stožáry smrti“. Byla postavena brána z bříz, na jejímž vrcholu byla připevněna deska s nápisem: „Żwirki i Wigury start na věčnost“.

Památné místo, nebo bod na turistických trasách?

Necelý rok po tragické události se na místo neštěstí, které dostalo společný název Żwirkowisko, začaly sjíždět zájezdy. Počet návštěvníků musel být vysoký, protože tisk neopomněl upozornit, aby návštěvníci nezanechávali „stopy své přítomnosti“ v podobě iniciál a jmen vyřezaných nožem na plotě, lavičkách, stromech a dokonce i křížích symbolizujících hroby letců.

Problém vandalismu byl tak velký, že Výbor pro výstavbu památníku byl nucen pokácet několik takto zničených stromů a pohrozit, že jména „hříšných hlupáků“ budou veřejně pranýřována ve zvláštní rubrice v tisku. Zároveň bylo zdůrazněno, že obyvatelé Těrlicka na rozdíl od výletníků k místu havárie přilnuli a obklopují ho zvláštní úctou.

Kaple mauzolea navržená Edwardem Dawidem

Oslavy prvního výročí havárie, které organizoval Výbor pro výstavbu pomníku, se stejně jako pohřeb pilotů proměnily v celonárodní manifestaci, na níž se sešly tisíce účastníků z celého Slezska a různých polských měst. Ne nadarmo bylo Żwirkowisko později pokřtěno na „největší světskou polskou svatyni na Zaolší“.

Ke třetímu výročí katastrofy bylo postaveno mauzoleum s kaplí podle návrhu těšínského architekta Edwarda Dawida, autora dalších architektonických symbolů meziválečného Zaolší, a to chaty na Kozubové, jediné polské turistické chaty mimo Polsko, a hotelu Polonia v Českém Těšíně.

Bohužel v důsledku rostoucího napětí v česko-polských vztazích úřady nesouhlasily s uspořádáním slavnostního otevření a vysvěcení budovty. Horní a Dolní Těrlicko bylo uzavřeno četnictvem a armádou a dovnitř bylo vpuštěno jen asi 30 lidí, včetně polského konzula a vdovy Agnieszky Żwirko a Wiguryho sester Wandy a Jadwigy.

Návštěva prezidenta Ignacyho Moscického

V roce 1936 byl z iniciativy krakovského Ilustrovaného kurýra (Ilustrowany Kurier Codzienny) odlit zvon s podobiznou letců a větou na jejich památku. Československé úřady však jeho dovoz odmítly, protože se obávaly protistátních protestů.

Zvon byl vystaven na náměstí v Cieszyně a poté uložen na nádvoří muzea v Cieszyně. Za druhé světové války byl roztaven v Třineckých železárnách pro německou armádu.

V listopadu 1938, krátce po obsazení Zaolší polskou armádou, navštívil Żwirkowisko prezident Ignacy Moscicki.

Během války bylo Żwirkowisko zpustošeno nacisty. Na památné místo ukryté v lese upozornil nedaleko žijící zemědělec, který materiál ze zbořeného mauzolea použil na stavbu hospodářských místností (chlévů). Podařilo se však kamen se jmény letců a datem havárie zakopat a ochránit ho tak před zničením.

(SG)