KOJKOVICE / Před šedesáti lety došlo k uzavření polské školy v Kojkovicích. V obci, která je nyní nejmenší částí Třince, vznikla na počátku 20. století.
Po vydání tolerančního patentu císařem reformátorem Josefem II. evangelíci z Dzięgielowa, Puňcova (nyní na polské straně) a Kojkowic si založili vlastní církevní školu v Puňcově. Na počátku 20. století se Kojkovice odddělily, jelikož se obyvatelé rozhodli postavit vlastní školní budovu. Jak uvádí regionální historik Stanisław Zahradnik, pocházející právě z Kojkovic, toto rozhodnutí bylo přijato 7. února 1902 na shromáždění Kojkovičanů
Výstavba školy
Stavební parcela byla zakoupena od rolníka Józefa Tomicy. Slavnost položení základního kamene se konala 4. října 1906. Stavební práce řídil stavitel Jaroslav Kubeš, který vypracoval také projekt. Jeho kancelář se nacházela v tehdy samostatné obci Bobrek, která se roce 1932 stala součástí polského Těšína. Krov zhotovil tesařský mistr Jan Josiek z Ropice. Stavební materiál poskyktovali sami obyvatelé obce.
Osmého září 1907 školu posvětil významný evangelický pastor z Těšína dr Jan Pindór. Uvnitř budovy s charakteristickou věžíčkou se nacházela jedna velká třída a byt pro učitele. Zvon važící 320 kilogramů daroval do věže tehdejší fojt (starosta) Paweł Kajzar a jeho příbuzní. Sám Kajzar měl velké zásluhy na vzniku školy. Kříž na věžičku věnoval 1. obecní radní Andrzej Hławiczka, budoucí fojt Kojkovic, dřevo na věž 2. obecní radní Paweł Kajzar ml.
Ředitelem pouze jeden rok
Prvním ředitelem školy byl jmenován devětatřicetiletý Jerzy Raszka z Vendryně, který však již v následujícím roce (4. září) zemřel. Pohřeb se uskutečnil v jeho rodné obci za účasti mnoha lidí. Na jeho místo nastoupil v roce 1909 Jan Ofiok, pocházející z Bażanowic, který byl zároveň aktivním činovníkem. Tuto funkci vykonával do roku 1928.
V roce 1932 v Kojkovicích vznikla česká škola. Z počátku působila jako soukromá škola Slezské matice osvěty lidové, poté jako expozitura státní české lidové školy v Horní Líštné. Po připojení Záolší do Polska ve vesnici fungovala pouze polská škola, během německé okupace pouze škola německá. Zvon z věžičky byl zabaven pro válečné účely. V roce 1945 školu navštěvovalo 23 žáků, v následujícím roce byla uzavřena, avšak v roce 1948 opět otevřena.
Místo školy kulturní dům
Nejdřív se jednalo o expozituru školy v Dolní Líštné, která se v roce 1954 osamostatnila. Uvnitř byla pouze jedna třída, kterou využívali žáci jak polské, tak i české školy. Vyučování probíhalo na směny. Později došlo k rozdělení třídy na dvě menší. V roce 1961 obě školy (polská i česká) musely být uzavřeny kvůli klesajícímu počtu žáků. Funkci ředitele té polské tehdy zastával obětavý funkcionář Paweł Gajdzica.
V osmdesátých letech Kojkované bývalou školní budovu přestavěli v akci Z na kulturní dům, následkem čehož zcela ztratila svůj původní vzhled.
Tváří v tvář smrti
Již zmíněný pastor Jan Pindór patřil k nejznámějším evangelickým duchovním na Těšínském Slezsku. Byl také autorem řady knih, publikací a mnoha článků. Víc jak rok před posvěcením školy málem nepřežil tragédii na hřbitově v Mistřovicích Koňakově (nyní část Českého Těšína), když během jeho smutečního kázání mezi shromážděné vletěl kulový blesk a zanechal za sebou děsivou zkázu. Třináct osob na místě zemřelo, dalších dvaadvacet utrpělo zranění. Mezi raněnými byl i pastor Pindór. Po úderu blesku ztratil vědomí.
Když se probral, nařídil několika mužům, kterým se nic nestalo, aby zanesli rakev se zemřelým k vykopanému hrobu a pak dokončil smuteční obřad. Teprve potom se nechal zavézt do Těšína, kde se díky láskyplné péči své manželky pozvolna zotavoval. Úder blesku však na něm zanechal trvalé zdravotní následky, měl problémy s očima a občas trpěl bolestmi hlavy. Navíc se u něho začaly objevovat příznaky cukrovky.
Bohoslužba za účasti císaře
Za necelé čtyři měsíce po tragédii v Mistřovicích Koňakově v rámci probíhajících velkých vojenských manévrů do Těšína přijel císař František Josef I. Byla to jeho čtvrtá a poslední návštěva města nad Olzou. Ač přesvědčený katolík, byl znám svou tolerancí k jiným vyznáním. Proto se v neděli 2. září 1906 vypravil do slavnostně vyzdobené židovské synagogy a v 16.00 hodin do přeplněného evengelického Ježíšova kostela na Vyšní bráně.
Před oltářem císaře přivítal německy a polsky Jan Pindór. Křeslo, na kterém monarcha seděl během bohoslužby je jedním z mnoha exponátů Muzea protestantismu, sídlí přímo v prostorách chrámu.
Cesta do Ameriky
Za zmínku stojí, že pastor se díky dobré znalosti angličtiny mohl v roce 1892 vypravit do Velké Británie a v následujícím roce do Spojených států, aby se blíže seznámil s tamější společností a církvemi. V Americe strávil rok a půl a během světové výstavy v Chicago evangelizoval americkou Polonii.
Pastor Jan Pindór zemřel 29. prosince 1924 v nemocnici v polském Těšíně. Pohřeb se konal 2. ledna 1925 v Ježíšově kostele. Posledního rozloučení s Janem Pindórem se zúčastnilo 24 pastorů, představitelé samosprávy, vojenští představitelé a velké davy evangelíků z obou stran Olzy. Jan Pindór byl pohřben na těšínském evangelickém hřbitově po boku předčasně zesnulé dcery.
Vojenské manévry v okolí Kojkovic
Čtvrtého září 1906 vojenské manévry probíhaly v okolí Kojkovic. František Josef sledoval jejich průběh z pahorku zvaného „Górka” (Hůrka). Mezi vojenskými hodnostáři v doprovodu monarchy nechyběl ani nástupce trůnu František Ferdinand d’Este. Tuto skutečnost připomíná památník, k jehož odhalení došlo 8. září 1908 z iniciativy vedení obce u příležitosti manévrů a zároveň šedesátého výročí vlády panovníka.
Na monument byl umístěn nápis v polském jazyce: „Na pamiątkę pobytu Cesarza Franciszka Józefa I w gminie Kojkowicach w dniu 4 września 1906 dla uczczenia jego sześćdziesięcioletnich rządów 1848- 1908” („Na památku pobytu císaře Františka Josefa I v obci Kojkovice dne 4. září 1906 u příležitosti oslav jeho šedesátiletého panování 1848-1908“).
Po skončení první světové války na památník byla umístěna pamětní deska se jmény čtyř Kojkovanů, kteří se nevrátili z fronty. Byli to: Jerzy Stokłosa, Adam Trombik, Józef Klimsza a Jan Cholewik. Tato deska byla později přemístěna do polské školy. V roce 1950 se na pomníku objevil dvojjazyčný nápis: „Za trvalý mír – Za trwały pokój – r. 1950”. Konečně v říjnu 2010 se díky snahám Místní skupiny PZKO a finančního příspěvku z Městského úřadu v Třinci podařilo památník odnovit.
Objevení původní pamětní desky v bývalé škole
Loni během jarního úklidu v budově bývalé polské školy v Kojkovicích byla nalezena pamětní deska se jmény čtyř obyvatel Kojkovic, kteří zahynuli během první světové války. Desku objevili místní hasiči, kteří otevřeli dosud uzavřenou místnost ve sklepě budovy. O nálezu poinformovala redakci Zwrotu Dorota Havlíková. V plánu je renovace již znatelně poničené desky a nalezení místa, kde by se mohla umístit. Tyto snahy zatím brzdí pandemie koronaviru.
Fojt Paweł Kajzar
Fojtem Kojkovic byl v letech 1882 – 1909 již zmíněný Paweł Kajzar. Narodil se v roce 1854. V obci mimo jiné založil v roce 1905 zemědělský spolek „Kółko Rolnicze”, zatímco v roce 1908 vznikl peněžní ústav „Spółkowa Kasa oszczędności i pożyczek w Kojkowicach”. Běhěm jeho kadence se postavily dvě komunikace z Kojkovic do Dolní Líštné a z Kojkovic do Horní Líštné. V roce 1914 Kajzar věnoval pozemek na stavbu požární zbrojnice.
Angažoval se také jako presbyter evangelického sboru v Těšíně a později v Třinci.
Byl podnikavý a dokázal dobře investovat peníze. Díky němu se v Kojkovicích ve větší míře začalo pálit vápno. Když 1. ledna 1931 zemřel, pohřbili ho na kojkovickém hřbitově.
Zvonice
V minulosti ohlašoval v Kojkovicích poledne či klekání zvon o váze 320 kilogramů z věže školní budovy. Po zrušení školy byla v sedmdesátých letech na hřbitově v rámci tehdejší akce Z postavena zvonička s malým zvonem. V roce 2001 však zvon někdo ukradl. Tehdy se z podnětu místního činovníka Jana Ostruszky občané Kojkovic rozhodli zažádat o náhradu válečné škody, v čem jim pomohl tehdejší biskup SCEAV Vladislav Volný.
Právě s jeho pomocí kontaktovali evangelickou farnost v Wengen v Německu, který jim v rámci repatriace darovala v prosinci 2002 dva nevyužité zvony z roku 1923. Větší z nich váží 340 kilogramů, menší 150 kilogramů. Před instalací je bylo třeba vyčistit a natřít stříbrnou barvou. Při této příležitosti Kojkované zrekonstruovali sedmimetrovou zvoničku, která už nebyla v nejlepším stavu. Na renovaci přispěly Dopravní stavby Ostrava, které v té době prováděly práce na stavbě komunikace k hraničnímu přechodu Horní Líštná / Leszna Dolna.
(gam)
Komentáře
