Karol Suszka vzpomíná na Emilii Bobek

Co se děje na  tomto světě?  Rok 2020, pandemie  dusí vše – průmysl, vzdělávání, kulturu… A jak to vypadá u nás, v našem regionu, na naší  Polské scéně?  Prozatím tu není, protože  nehraje,  nesetkáva se se svými diváky. Ale věřme, že všechno bude opět fungovat, vrátí se do normálu.

Vrátí se? Vrátí, ale už v jiném  kabátu. Odloží ten, který pamatuje lidi, kteří se vzdali svých lukrativních profesí a dali se zlákat kultuře – DIVADLU,  když založili Polskou scénu v rámci Těšínského divadla. Byla mezi nimi také Emilia Bobek z Návsí, stejně jako zakladatel této scény Władysław Niedoba a  kolegyně  ze souboru Wanda Łysek.  

Emilia Bobek byla poslední žijící  zakladatelkou  Polské scény  (název vymyslel její manžel  Janusz Bobek). Během psaní vzpomínek se zapojuje vědomí, vědomí bytí a uplývajícího času. Když píši, co se stalo v roce 2020, mám na mysli ty, kteří navždy odešli od nás a Polské scény: Piotra Augustyniaka, Witolda Rybického a v prosinci Hani Kaleta.   

Odešli a ti, kteří zůstali, se s nimi ani nemohli rozloučit – roušky, úzký rodinný kruh… Čeká nás to stejné – dáme sbohem  poslednímu ze zakladatelů Polské scény.  Jak se rozloučit s přítelem, s  nímž jste žili a spolupracovali více než 61 let, na  jevišti i ve společenském  životě?

Jak odstranit z vědomí  nádherné role Kolegyně.  Emilka (protože takto jsme  jí říkali v zákulisí) byla všestranná herečka, ale tragické role byly její doménou: Matka – u Čapka, Teresa Raquin – E. Zoli, E. Proctor – Čarodějnice ze Salemu a mnoho, mnoho dalších.     Milovala komické role:   Chytrá vdova, Madame Coco, Šumář na svatbě… a stejné množství   nádherných komických  postav – vždy  usměvavá,   vždy otevřená, ochotná,  z celého srdce oddaná divadlu a rodině.  

A co dělat v této situaci?  Jak se rozloučit?– nenápadně přinést  květiny? Emilko,    naše  rozloučení by mělo být z  místa, které bylo místem Tvého života, tedy  z divadelních prken Tvého divadla.  Zde bys měla alespoň na chvíli odpočinout, abychom  se s Tebou mohli  rozloučit společně s publikem, které si pamatuje Tvoje role.  

Okolnosti nám to  bohužel  neumožňují. Neumožnily to ani v případě našich kolegů. Kabát je třeba dát do skříně, zavřít ji a  vzpomínky na zakladatelé Polské scény si uchovat co  nejdéle v  paměti.  

Budeš nám, Mileczko, stejně jako všichni zakladatelé, chybět, protože díky vám, vaší oddanosti tu jsme. A od nás a naších nástupců závisí to, zda Vaše úsilí nebylo zbytečné.               

Karol Suszka