Roman Grycz: Je úžasné vidět, jak se sny mého dítěte stávají skutečností

BYSTŘICE / Ve fanouškovské zóně, kterou v parku PZKO zorganizovala obec Bystřicee společně s Místní skupinou Polského kulturně-osvětového svazu Bystřice a SC Bystřice, aby fandili Marku Gryczovi během olympiády, byl přítomen také Marekův otec Roman Grycz. Je učitelem třinecké polské základní školy a trenérem Sportovního centra v Bystřici.

Kdy začala vaše trenérská dráha?

Svou trenérskou dráhu v moderním pětiboji jsem začal tím, že jsem Marka doprovázel při jeho prvních krocích v tomto sportu. Od samého začátku jsem byl přítomen na trénincích a trpělivě sledoval jeho pokroky i obtíže. Mé nasazení a vášeň neunikly pozornosti trenéra Ivo Konvičky, který mi nabídl, abych se připojil k trenérskému týmu. Tak začala moje fascinující cesta jako trenéra moderního pětiboje, plná výzev i uspokojení z práce s talentovanými sportovci.

Jaké emoce jste prožíval jako otec, když jste se dozvěděl, že se váš syn Marek kvalifikoval na olympiádu?

Když jsem se dozvěděl, že se Marek kvalifikoval na olympiádu, mé srdce zaplavila směs hrdosti, radosti a dojetí. Byla to jedna z těch životních chvil, které se těžko popisují slovy. Vidět, jak jeho vášeň a tvrdá práce přinášejí ovoce, bylo pro mě nesmírně dojemné. Cítil jsem, že to je odměna nejen pro něj, ale také pro mě jako otce, který se snažil ho podporovat na každém kroku. Je to úžasný pocit vidět, jak se sny mého dítěte stávají skutečností.

Proč jste se rozhodl nejet do Paříže na olympiádu?

Do Paříže jsem nejel, protože jsem si řekl, že když už mám všechny ty emoce prožívat, bude lepší to dělat v klidu domova. Srdce by mi jistě bušilo jako o závod a já raději takový stres prožívám v prostředí, které dobře znám. Fandil jsem na dálku, ale emocí bylo i tak víc než dost!

Jak hodnotíte iniciativu obce Bystřice, která uspořádala fanouškovskou zónu?

Jsem velmi spokojený, že Bystřice zorganizovala fanouškovskou zónu. Je to skvělá propagace moderního pětiboje a výborný způsob, jak ocenit nejen Marka, ale také tvrdou práci jeho trenéra. Díky takové iniciativě si více lidí může uvědomit, kolik úsilí tento sport vyžaduje a kolik emocí přináší.

Jaké emoce prožíváte, když sledujete svého syna bojovat na olympiádě?

Jsem nesmírně hrdý, protože vím, kolik úsilí a práce vynaložil, aby se dostal až sem. Jeho postup je zcela zasloužený a mám obrovskou radost, že mohu být svědkem jeho úspěchu. Je to pocit, který se nedá úplně popsat – něco výjimečného, co ve mně zůstane navždy.

Jak jste prožíval včerejší šermířský zápas svého syna?

Bylo to úžasné, vidět mého syna bojovat na olympijské scéně. Byl jsem hrdý a plný emocí, když jsem ho viděl v akci, věděl jsem, kolik práce věnoval přípravám. I když výsledek nebyl takový, jaký bychom si všichni přáli, stále to považuji za obrovský úspěch. Samotný fakt, že se dostal na tuto úroveň, je něčím výjimečným a zaslouží si největší uznání.

Jaký je váš názor na zavedení překážkového běhu jako nové disciplíny v moderním pětiboji?

Mám na tuto změnu smíšené pocity. Na jedné straně byl parkur velmi elegantní, doslova královskou částí pětiboje. Bylo to jakési korunování celých závodů a pro mnoho sportovců, zejména těch mladších, se stal symbolem plnohodnotného pětibojaře. Když ovládli všech pět disciplín, včetně parkuru, cítili, že dosáhli plnosti svých schopností.

Na druhé straně byl parkur zdrojem mnoha problémů – finančních, logistických i těch, které vyplývaly z losování koní, což mohlo rozhodnout o výsledku celých závodů.

Jako trenér však musím uznat, že překážkový běh je změnou, která může přinést mnoho výhod. Děti ho trénují s nadšením, často ani netuší, že trénují. Přistupují k překážkám s velkým elánem, což může být skvělým způsobem, jak je povzbudit ke sportování. Přesto však s nostalgií vzpomínám na eleganci parkuru, zvláště když vím, že Marek tuto disciplínu obzvlášť miloval.