Rodinná památka. Heligonka paní Ewy Kiedroń z Návsí [video]

Čtenáři, kteří čtou měsíčník „Zwrot“, jistě znají rubriku “ Rodinná památka“. Od roku 2019 v ní představujeme rodinné památky, které nám zaslali naši čtenáři, a jejich vzpomínky. V září 2020 jsme otiskli článek „Krajina s lípou“, vyprávění o návštěvě u paní Ewy Kiedroń z Návsí.

Dnes bychom jej rádi připomněli, a proto zveme naše čtenáře ke zhlédnutí prvního videa z cyklu „Rodinná památk“ na našem zpravodajském webu. Paní Ewa v něm vypráví o heligonce svého otce.

Krajina s lípou

Tentokrát jsem se při hledání rodinných památek vypravila do Návsí. Tam jsem navštívila paní Ewu Kiedroń, která se se mnou ochotně podělila o své rodinné příběhy. Dům paní Ewy je plný starožitností. Skříně jsou plné čepců, „šatek“ a „fortuchů“ po babičce z matčiny strany. Na stěnách visí obrazy Oskara Pawlase, známého malíře ze Zaolší. Paní Ewa také opatruje rodinné dokumenty a fotografie. Mezi zajímavosti patří památky na bratrance jejího otce, Pavla Sikoru, antropologa a profesora Jagellonské univerzity.

Ke stolu usedáme tři, doprovází nás sousedka a bývalá žákyně paní domácí, paní Zofia Łabaj. Poslouchám, protože se ukazuje, že jsem hostem skutečné archivářky, která má štěstí a ruku na hledání pokladů na půdách, stejně jako intuici a průbojnost hodnou detektiva. Od začátku vím, že památek a s nimi spojených příběhů je víc, než se vejde na jedno setkání.

Obklopují nás fotografie v dřevěných rámech, staré hodiny a malá sbírka obrazů Oskara Pawlase – včetně beskydských krajin, aktu a krajiny od Baltského moře. Zejména posledně jmenovaný obraz je pro majitelku sentimentální, protože v ní vyvolává vzpomínky na mládí. Jeden z obrazů, zobrazující 300 let starou stodolu, jí umělec zanechal jako suvenýr po plenéru v Návsí v roce 1981. Před stodolou vyobrazenou na obraze stávala několik set let stará lípa, o které bude řeč později.

Tatínek odpočívající po těžké práci na statku

Nejmilejší vzpomínky na dětství a rané mládí má hostitelka spojené s heligonkou, která patřila jejímu tatínkovi. Paweł Sikora, narozený v roce 1902, se na ni naučil hrát již v raném mládí. Hudbou zpříjemňoval „szkubaczki“, „czakaczki“ a rodinné oslavy. Od 50. let 20. století hrál také na akcích MS PZKO v Jasení, jako byly vaječiny, výlety a představení. Hrál také na alegorickém voze během slavnosti Gorolskie Święto (Gorolské slavnosti). Jak vzpomíná paní Ewa, bez jeho hraní se neobešly ani plesy místní skupiny PZKO, kdy se ráno přepínalo na “ lidovou notu“. Gazda z Návsí-Jasení hrál na heligonku až do 70. let, pak ho už prsty odmítly poslouchat.

Ewa vzpomíná: „Když táta hrál, odpočíval po těžké práci na poli. Vzpomínám si, jak sedával v sobotu večer – na jaře a v létě – vedle staré stodoly, pod třísetletou lípou (tou na obraze), hrál a my – jeho tři dcery – jsme zpívaly. Byl to takový náš rodinný zvyk. Ale to už muselo být všechno krásně uklizené, musely jsme kartáčem vydrhnout dřevěnou podlahu, zamést před domem, všechno muselo být čisté, a pak otec říkal: Jdeme zpívat. Posadil se pod tu lípu a my jsme seděli s ním. Zpívali jsme z plna hrdla. Myslím, že nás bylo slyšet po celé vesnici, protože o mnoho let později mě někdo z Milíkova oslovil: Vy jste tak krásně zpívaly… Byly jsme tehdy mladé, všechny jsme pěkně zpívaly, moje sestra Hela ještě nedávno zpívala ve sboru“.

Na stejnou otcovu heligonku, kterou Ewa stále vlastní, se později naučili hrát její dva bratři a syn otcova bratrance Stanisław Sikora, který jako malý chlapec se zájmem poslouchal sousedské koncerty „ujca“ Pawła. Dnes nástroj čeká na restaurování a případné potomky, kteří by se chtěli naučit hrát na heligonku pro radost svou i ostatních, tak jako kdysi.

Cesta do Ameriky za chlebem

„Můj táta byl veselý, pořád musel něco dělat. Ale život ho nešetřil. Když mu byl pouhý rok, celou jejich rodinu opustila jeho matka. I v té době byly takové těžké rodinné situace… Odešla, protože byla dcerou lesníka, nelíbilo se jí tady na hospodářství, protože tady se muselo pracovat a žít ve staré chalupě. Táta neměl maminku celý život. On a jeho dva sourozenci se dostali do péče babičky Zuzany Sikorové. Babička se o děti starala a opatrovníkem byl strýc Adam Sikora,“ vypráví Ewa.

„Paweł Sikora, otec mého otce, brzy odjel do Ameriky vydělat nějaké peníze. Záznam o této významné události se nachází na poslední stránce rodinné Bible z roku 1890. Můj dědeček se odtamtud už nikdy nevrátil – tragicky zahynul při těžbě dřeva. V rodině strýce Adama Sikory bylo osm dětí, můj otec byl nejstarší a vykonával nejtěžší práci. Babička Zuzanna zemřela, když bylo mému otci patnáct let. V roce 1923 zemřel i strýc – někomu při lovu vystřelila brokovnice. Adam Sikora byl velmi moudrý člověk, kostelní kurátor a zástupce starosty,“ dodává Ewa Kiedroń.

V roce 1926 odešel za lepším výdělkem na americký kontinent také syn Paweł Sikora. Chtěl splatit dluh, který mu vznikl při stavbě domu. Po pěti letech tvrdé práce v Kanadě se vrátil do rodného města. Dluh splatil a zbytek peněz investoval do hospodářství. V roce 1932 se oženil s Annou Klimoszovou. Narodilo se jim pět dětí – Paweł, Helena, Anna, Ewa a Józef.

Polská národnost

Paní Ewa považuje za svou nejcennější památku takzvanou „palcówku“, německý průkaz totožnosti v okupovaném Polsku. Tento doklad patřil jejímu otci, který do kolonky „národnost“ napsal „Polák“ a na otázku, jakým jazykem se doma mluví, odpověděl: „slezským nářečím“. Tyto doklady zavedli okupanti, aby dali do pořádku registrační záležitosti na okupovaných územích a rozšířili náborovou základnu Wehrmachtu. Tento dokument přinesl rodině Sikorových represe kvůli jejich polské národnosti. Rodiče Ewy, Paweł a Anna Sikorovi, byli spolu s jejím bratrem Pawłem 23. dubna 1942 deportováni na práci do Říše, do obce Jankowice Małe (německy Klein Jenkwitz) na statek bauera Asmana, kde pracovali na poli.

„Když Němci vtrhli do domu, měli rodiče půl hodiny na to, aby si sbalili věci. Nás – mě a mé dvojče – zabalené v peřinkách ještě stihli tajně předat oknem sousedům; byl nám tehdy rok a dva měsíce. Dvě starší sestry se ještě podařilo předat rodině na nádraží. O všechny čtyři děti se starala babička Anna Klimoszová. Rodiče jsme několikrát navštívili, protože maminka by se bez dětí zbláznila. Vozila nás tam teta. Také maminku pouštěli domů na dovolenou. Maminka se vrátila z nucených prací v lednu 1945, tatínek o půl roku později. V době, kdy byli rodiče pryč, byl na našem statku Němec z Besarábie Viktor Janko s manželkou a pěti malými dětmi. Vzpomínám si, jak jsme se vraceli domů na saních, jak byla maminka zdrcená, když viděla zpustošený náš dům, všechno bylo rozkradené, zdevastované, nájemníci po sobě zanechali plechovou konvičku na mléko – to byla památka na ty Němce,“ vypráví Ewa.

Právo na dvě slepice a jednu husu

Mimořádně cenným a zajímavým (a při zpětném pohledu i humorným) dokumentem je kupní a prodejní smlouva z roku 1898 mezi Zuzannou Sikorovou (prababičkou paní Ewy Kiedroń) a jejím synem
Adamem Sikorou. Díky ní můžeme podrobně zjistit, co si prodávající vyhradila pro sebe.

Z dokumentu vyplývá, že Zuzanna Sikora byla negramotná. Pozoruhodné je, že její vnuk Paweł Sikora se naopak stal profesorem na Jagellonské univerzitě. „Lidé zde byli vzdělaní, nebylo to jako na východě Polska. Možná na to měli vliv evangelíci, pro které bylo hlavní zásadou: modli se a pracuj, uč se. Všichni v rodině Adama Sikory byli vzdělaní – tři vystudovali univerzitu v Krakově. Naši předkové byli osvícení lidé. A pokud někdo nedokončil školu, bylo to jen proto, že musel převzít hospodářstí,“ uzavírá Ewa.

Bohatší o nové rodinné příběhy a fotografie zajímavých památek jsem se s paní Ewou rozloučila s nadějí, že ji ještě někdy navštívím. Vždyť ve skříni jsou k vidění kroje, v zásuvkách dokumenty profesora Pawla Sikory a ve stodole proměněné v malou světnici starožitné vybavení domácnosti. Paní Ewa tvrdí, že má štěstí, pokud jde o rodinné památky. Není to však jen štěstí, ale také touha zachovat památku na předky, cit pro historii a zvídavost a intuice, kterou by jí mohl závidět nejeden odborník.

(SG, přeložený text)