RECENZE: Obrázky ze staré Karviné [fotografie]

Neobvyklý ruch, svědčící o velkém počtu shromážděných lidí, se ozýval z foyer Městského domu kultury v Karviné-Novém Městě před představením Křivý kostel. Zúčastnili se ho nejen předplatitelé, ale i čeští spoluobčané. Chtěli vidět jevištní adaptaci populárního českého románu Karin Lednické a konfrontovat své dojmy z četby s divadelním zážitkem.

Kdo jiný, když ne Karvinští, by se mohl lépe vcítit do prožitků hrdinů Křivého kostela, kteří jsou obyvateli staré Karviné. Potomci generace, která zde žila před více než sto lety, seděli v hledišti a sledovali osudy protagonistů hry, nacházeli v nich své předky a přemýšleli, zda takový byl skutečně život jejich pradědečků a prababiček.

Město, které se rozpadlo

V prach, který symbolicky rozptýlil Vypravěč na jevišti, se rozpadlo v důsledku důlních škod bývalé město Karviná, dnešní čtvrť Karviná Doly. Z jeho hrdosti a velikosti nezbylo nic. Jako výčitka svědomí, kdysi na kopci uprostřed vesnice, dnes v údolí uprostřed ničeho, tu stojí jen šikmý kostel svatého Petra z Alcantary, němý svědek událostí, o nichž hra vypráví.

Inscenovala ji Polská scéna Těšínského divadla v Českém Těšíně. Českou prózu přeložila a pro jeviště upravila Renata Putzlacherová, představení režíroval Radovan Lipus. Již vyprodaná předpremiéra dala jasně najevo a následná představení v různých městech regionu, na která skoro došly vstupenky, potvrdila, že nadšení diváci jsou odhodlaní.

Chtějí vidět na jevišti dílo spisovatelky Lednické Křivý kostel, její uznávaný knižní debut, který mimochodem vyvolal diskusi v médiích Zaolší. Výměně názorů a závěrů po přečtení předcházel bezchybný marketing. Skvělá propagace přispěla k tomu, že v době, kdy byla kniha vytištěna, si ji chtěl přečíst každý nebo téměř každý.

Další kritérium

Polská scéna se také okamžitě rozhodla uvést Křivý kostel na jevišti, ale práce na inscenaci zastavila pandemie koronaviru. Pocovidní doba a válka, která je nyní téměř za našimi hranicemi, jsou nyní pro diváky dalším kritériem, jak silněji či jinak prožívat s účinkujícími a jak posuzovat události, o nichž se ve hře mluví.

Vypravěč (role napsaná pro Jana Monczku) uvádí diváky do tématu. Do Karviné se vracejí ženy s balíky na zádech, unavené z dlouhé cesty. Mezi nimi je i těhotná Barbara (Małgorzata Pikus) a Julka (Barbara Szotek-Stonawski), postavy, kolem nichž se soustředí děj hry. Vydaly se do Wieliczky pro sůl. Jejich manželé pracují v dole.

Do hry je zakomponováno obrovské důlní neštěstí z roku 1894, při němž zahynulo 235 lidí; mezi oběťmi jsou i Barbařin manžel a syn. Vdovy po hornících musí dát svůj život znovu dohromady. Obrazy každodenního života, který plyne neuspěchaně, někdy smutně, jindy vesele, starosti, jak uživit rodinu, ale i radosti, svatba milenců, narození dítěte, večírek v hostinci, se prolínají s líčením historických událostí.

V sanatoriu v Darkově

Druhá část představení zavede diváky také do sanatoria v Darkově. Julka si najde novou lásku, Jurka (Marcin Kaleta). Vyrůstá nová generace, Baśka (Joanna Gruszka) se vdává za Ludwika (v karvinském představení Kamila Mularze dobře zastoupil Adam Milewski) ne bez překážek. První světová válka mění hranice v Evropě, ve hře se objevuje téma česko-polské války v roce 1919 a téma zavražděných ve Stonavě.

Dalo by se mluvit o jednotlivých postavách, rolích a chválit jejich představitele, a že jich není málo, ale nejde o jednotlivé herecké kreace, spíše o portrét určitého kolektivu v daném čase a místě. Nedílnou součástí inscenace jsou kolektivní scény, v nichž mají herci ve vedlejších rolích často dvě role.

Využívá se celý jevištní prostor, hra se někdy odehrává současně na několika jevištních plochách. Jednoduché prvky scény, dům, důl a rekvizity potřebné v daném okamžiku, doplňují světelné efekty a videoprojekce, za které je zodpovědný Roman Mrázek. Autorkou scény a kostýmů je Marta Roszkopfová. Nechybí písně a tance spojené s tímto regionem, zábavná rčení a lidová přísloví. Autorkou hudby je Dorota Barová, autorkou scénického pohybu Gabriela Klusáková.

Dominantním jazykem je polština

Dominantním jazykem představení je bezchybná polština, ale slyšíme i češtinu, němčinu, dokonce i latinu a nářečí. Slezské nářečí zde však není vyzdvihováno ani jasně zdůrazňováno, přestože v té době bylo hlavním jazykem, který obyvatelé Karviné používali.

Závěrečnou dialogovou scénou, která se odehrává jen částečně v češtině, je rozhovor českého učitele s Ludwikem, kterého nabádá, aby neposílal svých pět dětí do polské, ale do nové české školy. V opačném případě mu hrozí ztráta zaměstnání a bytu. To znamená, že v novém státě, Československu, se psala již 20. léta 20. století.

Karviná na divadelních prknech

Když už mluvíme o hře o starém hornickém městě Karviná, nesmíme zapomenout zmínit další inscenace na toto téma, které byly uvedeny na Polské scéně Těšínského divadla. Především adaptace románu Gustawa Morcinka. V roce 1993 to byla Czarna Julka v režii Janusze Klimszy a v roce 2019 Siedem zegarków kopidoła Joachima Rybki v režii Wiesława Hołdyse.

Křivý kostel končí vypravěčovou citací z textu Helmuta Kajzara, spisovatele spjatého s Těšínským Slezskem, jehož drama Obora, rovněž v režii Janusze Klimszy, uvedla Scena Polska v roce 2016. V tomto monologu hovoří o pohraničí, kde se narodil a vyrostl, o pohraničí zemí, jazyků, kultur, o zavěšení „mezi“.

Píseň Panta rhei, která představení uzavírá sponou, hovoří o pomíjení. „Čas se uzavřel“, zpívají interpreti. Snad proto stojí za zmínku, že prognózy rozvoje karvinské oblasti Doly vyznívají optimisticky. Vedení města má velké plány na oživení staré Karviné v moderní podobě.

A stejnojmenný křivý kostel svatého Petra z Alkantary je dnes turistickou značkou, atrakcí pro návštěvníky. Podle odborníků by se již neměl naklánět ani hroutit, měl by přežít pro budoucí generace. Je to stále kostel, kde se každou neděli slouží mše svatá střídavě v češtině a polštině, samostatná farnost, i když spravovaná kněžími z Karviné-Fryštátu.

Věřící zůstali

Je zajímavé, že ačkoli v okolí kostela nejsou žádné domy, stále zde jsou věřící, většinou potomci bývalých obyvatel, kteří se s místem ztotožňují. V anketě, která proběhla v říjnu letošního roku v karvinsko-fryštátské farnosti, odpovědělo ze 733 zúčastněných 44 lidí, že se cítí být spjati s farností v Karviné-Dolech, a 95 lidí s oběma farnostmi.

Karin Lednická Křivý kostel. Překlad a úprava Renata Putzlacher, režie Radovan Lipus, scéna a kostýmy Marta Roszkopfová, hudba a hudební aranžmá Dorota Barová, scénický pohyb Gabriela Klusáková, videoprojekce Roman Mrázek, hudební nastudování Tomáš Pala. Premiéra: Polská scéna Těšínského divadla v Českém Těšíně, 22. října 2022.