Stanisław Wyspiański

Před 153 lety, 15. ledna 1869, se v Krakově narodil Stanisław Wyspiański. Malíř a kreslíř, dramatik, básník, scénograf, divadelní reformátor, vitrážista, architekt, knižní ilustrátor, návrhář užitého umění – jinými slovy všestranný umělec. Tvořil v éře Mladého Polska.

Stanisław Wyspiański přežil – ve velkém utrpení – pouhých 38 let, a přestože ho ničila nevyléčitelná nemoc, zachoval si jasnou mysl a schopnost tvořit. Zanechal po sobě bohaté a rozmanité umělecké dílo, o které se mohli podělit mnozí. Když se jeho ruka stávala bezvládnou, přivazoval si k ní prkénko a maloval tímto způsobem… Když už nemohl malovat, diktoval svá díla a nechával ničit vše, co se mu zdálo méněcenné: dramatické scény, poznámky, náčrty, dopisy…..

Věnoval se velmi různorodým uměleckým oborům, které vykonával s velkou odvahou a rozmachem – vypracovával plány na obnovu historických památek, především královského hradu Wawel, komponoval polychromované a monumentální vitráže pro krakovský františkánský kostel, navrhoval grafickou podobu časopisu Życie pro modernistické literární autory, maloval obrazy a navrhoval nábytek, psal divadelní hry a připravoval scénické plány pro Městské divadlo v Krakově.

Pracoval rychle a intenzivně

Pracoval rychle a nesmírně intenzivně – jeho velmi rozmanité dílo vzniklo během pouhých několika let tvůrčího života; mnoho jeho výtvarných záměrů se nedočkalo realizace a jen některé z her, které napsal, se dostaly na jeviště.

Vyrůstal na konci 19. století v Krakově, který byl tehdy součástí rakousko-uherské monarchie. Místo a prostředí, ve kterém vyrůstal, do značné míry formovaly jeho myšlení a uměleckou představivost. Wyspiańského otec Franciszek byl sochař. Jeho ateliér se nacházel na úpatí Wawelu s katedrálou plnou památek na někdejší lesk neexistujícího polského státu a s královským hradem, který byl tehdy přeměněn na kasárna, kde byla umístěna rakouská armáda.

Zvláštním rysem Wyspiańského představivosti bylo, že s výtvarnými díly, která si prohlížel a vytvářel, zacházel jako se strnulým fragmentem události, jejíž jsou zaznamenanou stopou. Při pohledu na obraz, sochu nebo dokonce architektonickou památku tak přidával svůj vlastní příběh, který se z nich snažil vyčíst, zdramatizoval ho, uvedl do pohybu to, co je ve výtvarném umění zpravidla statické.

Od školních let byl Wyspiański fascinován divadlem, na krakovské scéně mohl sledovat nejvýznamnější polské herce té doby (včetně Heleny Modrzejewské) a sám se účastnil ochotnických představení. Modernismus, který se v těchto letech formoval, rozvíjel citlivost pro koexistenci různých oblastí umění a jejich vzájemné ovlivňování.

Při studiu malířství se Wyspiański současně pokoušel psát drobné lyrické úryvky, ale také dramatické scény, často komentující jeho vlastní výtvarné návrhy – například při komponování vitráže pro lvovskou katedrálu napsal Královnu polské koruny. Když o několik let později, již jako zralý umělec, navrhl sérii (nerealizovaných) vitráží pro katedrálu na Wawelu, psal současně básně věnované historickým postavám, které jsou na nich zobrazeny.

Čtvrtý národní bard

Stanisław Wyspiański je považován za čtvrtého a posledního národního barda, jehož dílo předznamenalo znovuzískání nezávislosti v roce 1918. Na společenský život se díval z mnoha úhlů pohledu a byl nejen účastníkem mimořádné proměny identity na přelomu století, ale byl také vnímán jako geniální prorok se schopností přesně odhadnout situaci své vlasti. Stav Polska, sociální napětí a naděje polského národa se odrážely v jeho malířských a divadelních dílech i v jeho estetických koncepcích.

Na druhou stranu byl propagátorem takového uvažování o funkci umění, které mohlo významně ovlivnit realitu. Ne nadarmo se nejsilnější mediální událostí, která zahájila vzpomínku na výročí Wyspianského úmrtí, stalo v září 2017 zahájení celonárodního čtení umělcova románu „Wesele“ prezidentským párem Andrzejem Dudou a Agatou Kornhauser-Dudou. „Wesele“ jako základ polskosti je označováno za dílo, které je příkladem jednoty Poláků navzdory rozdělení tváří v tvář znovuzrození Polska, a za dílo, které vyvolá budoucí diskuse o Polsku.

Útěk před přízrakem smrti

V roce 1898 byla Wyspiańskému diagnostikována syfilis, v té době nevyléčitelná nemoc. Umělec tvořil ve spěchu, prchal před přízrakem blížící se smrti. Kvůli nemoci se Wyspiański nemohl pouštět do prací vyžadujících fyzickou námahu a byl odkázán na drobné formy – jednalo se především o portréty a krajiny.

Krátce před svou smrtí se Wyspiański s rodinou přestěhoval do vesnice Węgrzyce u Krakova, kde jeho hosty byli Stefan Żeromski, Władysław Reymont, Leopold Staff a Irena Solska. Nemoc se prohlubovala. Jeho poslední drama „Zikmund August“ zapsala jeho teta, protože básník neudržel tužku v ruce.

Stanisław Wyspiański zemřel 28. listopadu 1907 na krakovské klinice profesora Maksymiliana Rutkowského. Wyspiańského pohřeb v Krakově 2. prosince 1907 se stal celonárodní manifestací, jeho tělo bylo uloženo do krypty zasloužilých na Skałce.