Architekt Karel Cieślar: Architekturu nelze dělat bez lásky k lidem, společnosti, přírodě…

Jeho bohatý architektonický odkaz tvoří veřejně prospěšné stavby, rodinné domky i sakrální stavby.  Karol Cieślar je známým českým architektem, politikem a aktivním činovníkem polské národnosti. Narodil se v roce 1954 v Nýdku, nyní žije v Českém Těšíně – Koňakově. Jeho manželka Aleksandra Trybuś-Cieślar, bývalá poslankyně Parlamentu (Sejmu) Polské republiky, je ředitelkou střední evangelické školy v polském Těšíně.

Proč jste se rozhodl pro povolání architekta?

Můj otec byl tesař. Jako chlapec jsem mu rád pomáhal při práci… Příklad rodičů často rozhoduje o volbě povolání dětí (můj syn Ondřej je malířem, dcera Anna oděvní návrhářkou). Starší bratr se zajímal o elektroniku, to se mi také líbilo. On mě však přesvědčoval, abych se radši věnoval výstavbě domů. Šel jsem studovat na technickou stavební školu v Ostravě a poté pokračoval na Fakultě stavební ČVUT v Praze.

V roce 1974 mi podivným řízením Prozřetelnosti bylo dáno pokračovat ve studiu architektury na polytechnice v polských Gliwicích. Povolání architekta jsem mohl začít vykonávat teprve od 15. května 1979, avšak první realizační projekt jsem zhotovil již o čtyři roky dříve. 

Co bylo vaším prvním dílem?

Jednorodinný domek Ireny a Adama Cieślarů v Nýdku postavený v letech 1975-1978. Jednalo se můj projekt během prvního roku studia v Gliwicích pro mého nejstaršího bratra a jeho rodinu. Po letech došlo k jeho přestavbě, aby v něm mohly bydlet dvě rodiny. Dům se nachází v sousedství mého rodného domu.

Jaké je třeba mít předpoklady k povolání architekta?

Samozřejmě nutné jsou základní předpoklady jako talent, dobrá škola, vynikající pedagogové. Především však tuto profesi je třeba mít rád. Od svých profesorů jsem se naučil považovat architekturu jako službu, službu klientovi. To se nedá dělat bez lásky k lidem, společnosti, přírodě…

A ještě jeden důležitý předpoklad: trpělivost. Patřím k lidem, kteří trpělivě čekají na uskutečnění svých vizí. Někdy výstavba toho, co projektujeme, trvá leta. Například evangelický kostel v Písku jsme stavěli 10 let! Podobně tomu bylo v životě našich předků, výstavba Ježíšova kostela v Těšíně trvala až tři desetiletí. Architekt musí být trpělivým „běžcem na dlouhé tratě“.

Trvanlivost, užitek a krása

Nezapomínejme, že navrhování a realizace projektů je práce velkého kolektivu, stejně jako práce filmového režiséra. Ke každému projektu potřebuji různé odborníky, specialisty. Architekt řídí a koordinuje jejich práci, v žádném případě ale nemůže zhotovit projekt sám. Ještě větší zodpovědnost má během realizace investice v rámci autorského dozoru.

Z čeho čerpáte inspiraci při navrhování objektů?

Slovo inspirace obsahuje kmen pocházející z latinského slova spiritus, což znamená duch, dech ale také vánek či vítr. Inspiratio může znamenat také vnuknutí a osvícení, „oživení neoživeného“. Pokud malíř či řezbář může zavřít oči a čekat na polibek múzy, v oblasti architektonické tvorby to zdaleka není tak jednoduché.

Zatímco obraz nebo sochu lze snadno odstranit z našeho nitra, dokonce i z veřejného prostoru, s architekturou je to složitější. Jedná se o užitné umění. Vitruviánský architektonický model je založen na triádě firmitas (trvanlivost), utilitas (užitek) a venustas (půvab, krása). Vyvážený poměr mezi těmito třemi uhelnými kameny architektury je velmi důležitý. Každý pokus o narušení této rovnováhy může mít vážné společenské důsledky.

Já osobně se snažím nejdřív provést analýzu kontextu ambicí investora v daném prostředí. Důležitý je pro mě historický aspekt lokalizace objektu. Teprve ve fázi syntézy těchto všech aspektů vyvstane potřeba pokorného očekávání na „vnuknutí“, abych mohl zaujmout moudré tvůrčí rozhodnutí. Inspirace architekta je složitý proces…

Na čem pracujete nyní?

V těchto dnech jsem odevzdal projekt rozšíření domu na ulici Dukelská 7 v Českém Těšíně, což je bývalé papírnictví „Kaled“). Slezská diakonie má v plánu postavit na tomto místě objekt, který bude částečně sloužit jako administrativní budova a částečně k provozování služeb. Dům tak doplní komplex Diakonického a vzdělávacího centra Vladislava Santariuse.

Před šesti lety jsem měl jménem investora dozor nad výstavbou tohoto centra, pravděpodobně brzy budu dohlížet nad další budovou v tomto komplexu, tentokrát jako autor. A když jsem již zmínil můj první zhotovený dům v sousedství mého rodného domu v Nýdku, tak právě v těchto dnech jsem vypracoval pro tuto lokalitu koncepci domu pro dceru mé nejmladší sestry. Návrat do rodných končin po víc jak čtyřiceti letech.

Jste znám také z projektování kostelů. Některé jste projektoval také v dobách, kdy zde vládli komunisté. Neměl jste pak kvůli tomu problémy?

Má cesta k odvaze projektování kostelů v komunistickém Československu začala již koncem šedesátých let. Tyto události jsem popsal v článku „Smak wolności“ (česky Chuť svobody), z kterého můžu část citovat:„ Koncem šedesátých let jsem byl již po konfirmaci, období „Pražského jara“ otevřelo nové možnosti, žili jsme naději návratu k normálnosti, tradičních hodnot a svobody v našem státě.

Mám tyto obrázky před očima, jakoby se to odehrávalo nedávno a ne před půl stoletím! Tábory mládeže v našich Beskydech, autobusové výlety, hudební skupiny, „tiskárna“ v našem rodném domě v Nýdku… Nejvíc se mi však vryl do paměti 21. srpen 1968. Od rána jsme společně s mými vrstevníky pracovali na kopání základů kvůli rozšíření naši kaple v Nýdku.

Pracovali jsme s mládežnickým elánem a odhodláním, přichází konečně období svobody, cítili jsme již její chuť! A tehdy přišli lidé z vesnice: Co to děláte, vždyť je válka, do naší země vtrhly tanky!”

Projekt současné sakrální stavby je pro architekta velkou výzvou

Má nelegální studentská činnost a práce ve prospěch podzemní církve v bývalém Československu byly postačujícím důvodem k tomu, že jsem po studiích jako mladý architekt musel pracovat jako pomocník zedníka. Když se mi konečně podařilo najít si práci v projekční kanceláři, přišel mi povolávací rozkaz k nástupu výkonu základní vojenské služby v hodnosti vojína.

Bylo mi tehdy 31 let, měl jsem manželku a tři děti. Tehdy jsem ještě úplně nechápal, proč? Teprve po letech se to všechno začalo formovat v jakýsi ucelený celek.

Je složité vytvořit projekt kostela, popřípadě modlitebny?

Projekt současné sakrální budovy, zejména v protestantské „kultuře mlčení“, je velkou a zodpovědnou výzvou pro architekta. Musí si odpovědět na otázku: má se jednat o modlitebnu, kostel? Anebo ještě o něco jiného? Jak interpretovat v nových společensko-politických podmínkách tradici a nové potřeby křesťanských společenství?

Nechci hodnotit, jak se mi podařilo odpovědět na tuto otázku v mých projektech. Naplňuje mě však velkým uspokojením hodnocení významných kritiků architektury a umění. Dovolím si uvést dvě vyjádření osob, které se zajímají o protestantskou architekturu z hlediska vědy.  Jsou to profesorka Ewa Chojecka a Blanka Altová.

„…z diskutovaných česko-slezských děl je nejzajímavější kostel v Písku poblíž Jablunkova, postavený v roce 2010 podle projektu Karla Cieślara. Toto dílo, na rozdíl od těch předchozích a všech současných vzniklých po obou stranách hranice, promlouvá odvážně, téměř surrealisticky, kontrasty forem, barev a použitých materiálů. (…)

Písecký kostel není zařazen  do repertoáru podob doposud probíraných staveb. Dokonce se zdá, že se špetkou českého humoru touží oponovat dříve praktikovaným vzorcům postmoderny,“ uvedla profesorka Ewa Chojecka v nedávno vydané, bohatě ilustrované publikaci „Silesia incognita, Architektura kościołów ewangelickich Górnego Śląska 1945-2017”.

Naproti tomu Blanka Altová z Karlovy university v Praze ve své publikaci „Architektura evangelických kostelů a modliteben“ zmiňuje kostel v Písku jako jeden ze čtyř nejzajímavějších realizací moderních protestantských kostelů v Česku. To je pro mě velké zadostiučinění.

Bydlíte poblíž Českého Těšína a tak určitě znáte dílo předválečných architektů, popřípadě i těch z rakousko-uherského období. Kterého z nich si ceníte nejvíce?

Obdivuji všechny architekty, kteří vytvářeli nádherné budovy v našem městě. Zmíním se pouze o těch nejvýznamnějších: Wilhelm Schőn, autor evangelického kostela Na Rozvoji, Jaroslav Fragner, autor budovy gymnázia na Frýdecké ulici, Eugen Fulda, architekt a majitel stavební firmy, Edvard David, autor Hotelu Polonia (nyní Piast) a evangelického kostela Na Nivách a řada dalších.

Je možné se o nich dočíst v jubilejní publikaci „Český Těšín 1920-2020“. Je tam popsáno také působení současných architektů. Se zájmem jsem si v této knize přečetl také o svých urbanistických, projekčních a realizačních počinech.

Kterého z architektů z tohoto období si cením nejvíce? Určitě je to architekt Tadeusz Michejda. I když nedošlo k realizaci jeho projektu kostela Na Nivách v Těšíně, byl údajně příliš avantgardní a autor nedovolil farníkům provést v něm žádné změny, tak na jeho tvůrčí odkaz, ke kterým patří například mnoho modernistických budov v Katovicích či evangelické kostely v Istebné a Třanovicích, stejně jako jeho společenskou činnost můžeme být jako jeho krajané právem hrdí.

Czesław Gamrot