Počátky školství v údolí Lomné

DOLNÍ LOMNÁ / Počátky školství v údolí Lomné sahají 19. století, kdy Horní a Dolní Lomná tvořily ještě jeden celek. K rozdělení na dvě samostatné obce došlo teprve v roce 1900 z iniciativy Ferdynanda Rzehaczka, dlouholetého řídícího učitele školy v horní části obce a významného činovníka.

Jak uvádí Jan Korzenny mladší  v publikaci „Łomniańska jubilatka – 120-lecie szkoły Pod Dzwonem”, počátky školství v Lomné sahají roku 1830, kdy došlo k otevření soukromé školy v soukromě chalupě v osadě „Na Řece”, tedy v nynější Dolní Lomné.

Těžké začátky

Potom se postupně vyučovalo v jizbách domků místních horalů v osadách Budzoše, Mostořonka, Ondraše či Šanečky. Vyučování probíhalo ve zcela nevyhovujících podmínkách, učitel měl k dispozici malou komůrku, která někdy sloužila i jeho rodině. Prvním učitelem v Lomné se stal Leopold Danecki z Dolních Bludovic, kde jeho otec byl řídícím učitelem.

Vyučovalo se na dvě, a někdy dokonce na tři směny. V této „škole” nebyly lavice. Děti dřepěly kolem učitele. Majitel domku, často chaty bez komínu a s otevřeným ohništěm, z něhož kouř vycházel přímo mezerami mezi trámy a spárami ve střeše, nebyl vždy nadšen z umístění v jeho obydlí vzdělávací instituce, navíc s hlučnými dětmi.

Školy měly z počátku utrakvisticky charakter, kdy se učilo dvojjazyčně. Od padesátých let 20. století se vyučovacím jazykem stala polština. 

V roce 1852 obec iniciovala v lokalitě Matyščina louka (od roku 1900 v katastru Dolní Lomné) výstavbu vlastní školní budovy, která už sloužila výhradně ke vzdělávacím účelům. Pozemek na stavbu věnovala Těšínská komora. V dřevěné chalupě se střechou krytou šindelem, se nacházela jedna třída a byt pro učitele.

Obec staví novou školu

Díky usilovné snaze, zejména fojta Adama Sikory a nadlesního Jana Kardasche, vyrostla v letech 1874-1875 v centru obce jednopatrová školní budova. Prvním řídícím učitelem v nové škole se stal Franciszek Raszka z Jablunkova, který dříve učil ve staré škole na Matyščině louce.

Školní budova z roku 1875 dodnes slouží svému účelu, s výjimkou období německé okupace. Navíc ke konci války v ní byli ubytováni němečtí vojáci, takže došlo k úplnému rozkradení nebo zničení inventáře.  

V roce 1974 budova bývalé polské školy z roku 1852 skončila ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, kde se nachází dodnes. Naproti tomu v centru vesnice došlo v roce 2008 k výstavbě Lomňanského muzea. Jedná se o přesnou repliku této kulturní památky.

Škola na Kamenitém

Nynější horská chata na Kamenitém, horské osadě nacházející se v nadmořské výšce přes 800 metrů, která je součástí Dolní Lomné, původně sloužila jako polská obecná škola. Byla postavena v roce 1934 díky snahám polské organizace Macierz Szkolna (Matice školská).

Stavební pozemek věnoval místní horal Jan Lisztwan. Slavnostní otevření se uskutečnilo v květnu, v pondělí o letnicích 1934. Slavnosti se zúčastnili také výletníci z Polska. V dřevěné budově se nacházela jedna třída a byt pro učitele. Škola byla dobře vybavena učebními pomůckami ze zrušené polské školy v Přívozu (nyní část Ostravy).

Alojzy Maroszczyk

Hlavní výbor organizace Macierz Szkolna jmenoval prvním řídícím učitelem Alojzeho Maroszczyka. Horalé na Kamenitém připravili jemu a jeho manželce tak vřelé a upřímné přivítání, že již od prvního dne se mezi němi a manžely Maroszczykovými vytvořilo hluboké přátelství. Oba vnímali obyvatelé osady jako ušlechtilé a čestné lidi, jež pojí pevné pouto k jejich zemi, jazyku otců i odvěkým zvykům, a které utvářela drsná a krásná příroda.

Alojzy Maroszczyk byl rozeným učitelem, organizátorem a činovníkem. Na první hodině naučil děti starou náboženskou píseň  „Z Bogiem, z Bogiem każda sprawa, jak mawiali starzy”. Když žáci začali hlasitě a nadšeně zpívat za doprovodu houslí, lidé vyšli před horalská obydlí a rukávy si otírali slzy dojetí. Plakali radostí, že v osadě mají konečně svou vlastní školu.

Primitivní podmínky

Pod jeho vedením žáci hrávali také divadelní představení. Kostýmy šila jeho žena Wanda. Maroszczyk založil také zahradu vedle školní budovy. Několik stromků přivezl z Milíkova. Společně s manželkou a žáky pěstovali zeleninu, postavili skleník a vysázeli několik keřů řůží a mnoho květin.

Podmínky na Kamenitém byly dost primitivní. Maroszczykovi trávili večery při petrolejové lampě. Na nákupy museli jezdit na kole až do Jablunkova. Hodiny si nastavovali podle zvonění kostela v Horní Lomné.

Rodinná tragédie

V rámci svých skromných možností nejednou podporovali některé velmi chudé horaly, kteří ztratili práci v lese kvůli tomu, že své děti posílali do polské školy.   

Na Kamenitém je však v roce 1937 postihla velká tragédie, jelikož zemřel jejich prvorozený syn, tříletý Leszek, který se předtím nakazil od dětí ve škole spalničkami.

Po připojení české části Těšínska k Polsku Maroszczyk byl přemístěn do Petřvaldu, aby řídil tamější vzdělávací intituci. S velkým zármutkem opouštěli oba toto kouzelné beskydské zákoutí a lidi, se kterými se během svého pobytu tak sžili. Horalé je se slzami v očích značný kus cesty doprovodili.

Během německé okupace byla škola uzavřena a nikdo se o ní dál nestaral, zatímco Alojzy Maroszczyk skončil ve vězení. Podařilo se mu však přežít válku a dočkat se osvobození. Během jeho pobytu ve vězení paní Wandě a jejich dětem pomáhali horalé z Kamenitého. „Tito lidé na nás nikdy nezapomněli,” vzpomínala potom s dojetím Wanda Maroszczykowa. 

Zavraždění žáků z Kamenitého

Je vhodné zmínit, že do školy na Kamenitém chodili také bratři Alojzy a Jan Czeczotkovi. Tyto chlapce zastřelili na podzim 1944 gestapáci, jelikož pomáhali partyzánům, kteří se ukrývali v okolních lesích. Společně s nimi nacisté zavraždili také čtyřiadvacetiletého Pawła Szkanderu. Předtím si ještě museli vykopat hroby. Starší ze sourozenců měl tehdy devatenáct, mladší sedmnáct let.

V lese u silnice vedoucí do centra Dolní Lomné, za železničním viaduktem, stojí pomník se třemi jmény. Byl vztyčen na památku zmíněné trojice. Známý  regionální básník Henryk  Jasiczek věnoval bratrům Czeczotkovým dojemnou báseň. „Uczniom z Kamienitego” (Žákům z Kamenitého).  

Než byli zastřeleni, strávili nějaký čas ve vězení v Jablunkově. Když jim rodiče nesli do vězení jídlo, jejich matka uviděla na silnici kousek od železničního viaduktu krev. Tehdy měla říct: „Nejdu dál, protože cítím, že to je krev mých chlapců.“ Nešťastná matka měla bohužel pravdu…

Vzpomínky na bratry Czeczotkovy

Paní Maroszczyková se ve svých vzpomínkách z Kamenitého vyjádřila o Janku a Lojzku Czeczotkových jako o hodných a milých horalských dětech. Do konce života si pamatovala, jak Janek, když hnal krávy z pastvy, přinesl jim nejednou houby ve svém starém klobouku a jak jednou chytil černou veverku, aby ji ukázal jejich malému synovi.

Když ho veverka bolestivě poškrábala, strčil ji pod paži a nechtěně uškrtil. Potom kvůli smrti  zvířátka dlouho plakal. Tehdy by ji nenapadlo ani ve snu, že oba chlapce čeká za několik let krutá smrt z rukou Němců.

Horská chata hoří!

K opětovnému otevření školy došlo v roce 1954. Tehdejší ředitel polské školy v Dolní Lomné Jan Korzenny provedl nutnou rekonstrukci díky finanční pomoci mnoha místních organizací PZKO. Jeho manželka Olga, učitelka ručních prací, docházela na Kamenitý učit děti již před válkou. Učil tam mimo jiné také mladý Gustaw Sajdok, absolvent Pedagogického gymnázia v  Orlové, a v letech 1981 – 1983 redaktor měsíčníku Zwrot.

Devátého února 1973 vypukl požár horské chaty na Kozubové, kterou zde v letech 1928 – 1929 s typicky pro předválečnou generaci obětavostí a elánem vystavěli polští turisté v tehdejším Československu. Od Kamenitého byla vzdálena pouhé tři kilometry. Vedoucími horské chaty byli v té době manželé Bezděkovi. Jednalo se sice o Čechy, avšak syna Dalibora posílali do polské školy na Kamenitém.

Když ve škole končila druhá vyučovací hodina, do třídy vběhla paní Bezděková s křikem, že horská chata hoří. Tehdejší ředitel Władysław Młynek, otec známé zpěvačky Haliny Mlynkové, okamžitě poslal děti domů se vzkazem, aby všichni muži z Kamenitého přiběhli na pomoc.

On sám se rychle vydal na lyžích ke kozubovské chatě. Když dorazil na Kozubovou, byl zcela vyčerpan. Plameny šlehaly vysoko nad střechu budovy, dohořívala veranda, skla v oknech praskala. Jak známo, Młynkovo úsilí, stejně ostatních mužů z Kamenitého, vyšlo naprázdno…  Zmíňuje se o tom Tadeusz Schulhauser ve své knize „Kozubová – Kozubowa”, která spatřila světlo světa v roce 2009 ve vendryňském nakladatelství Beskydy. 

Uzavření školy na Kamenitém

V roce 1973, tedy v tom samém roce co plameny zachvátily horskou chatu na Kozubové, z důvodu klesajícího počtu žáků školu zrušili. Osada se začala postupně vylidňovat, poslední rodina se odsud vystěhovala počátkem osmdesátých let. Władysław Młynek tehdy napsal báseň „Szkoła na Kamienitym”.

Bývalý řídící učitel školy na Kamenitém Alojzy Maroszczyk zemřel v  roce 1987. Jeho manželka ve svých vzpomínkách obsažených v článku „Lata na Kamienitym”,vyšel v polském Slezském kalendáři (Kalendarz Śląski) na rok 1993, popsala pobyt v tomto beskydském zákoutí velmi procítěně, jako něco výjimečného v jejich životě.

Budova byla potom přestavěna na turistickou chatu, zatímco okolní domky na rekreační chaty a chalupy. Na Kamenitém se kdysi nacházela menší hospoda, v roce 1961 ale zcela shořela po zásahu blesku

(gam)