Jiří Hamrozi: Lidé by měli být hrdí na to, jaké jsou národnosti, čemu věří

Podle posledního sčítání lidu v roce 2011 bylo v Jablunkově 902 osob polské národnosti a 3 546 české národnosti, 90 osob uvedlo při sčítání národnost slezskou a 80 slovenskou. 880 lidí národnost vůbec neuvedlo.

O tom, jak se žije ve městě s početnou polskou komunitou, jsme si povídali se starostou Jiřím Hamrozim.

Nejpočetnější menšinou v Jablunkově je polská menšina. Je to pro vás jako starostu spíš problém, protože musíte řešit nejrůznější záležitosti, které vaši kolegové z měst, kde menšinu nemají, neřeší, nebo je to přinos?

Je to určitě velký klad. Každá kultura má své tradice, čím víc těch tradic máme, tím víc se doplňují a vzniká tzv. nehmotné bohatství celého regionu. Mluví se zde nářečím, na což jsem hrdý. Kdyby tu byla jenom jedna národnost, bylo by to pro mě docela smutné a jednotvárné. Jsem za to rád, že tu máme Poláky. Mám hodně kamarádů různých národností, neřešíme, že je někdo Čech, někdo Polák. Vyrůstali jsme společně. Chodil jsem ministrovat a nerozlišoval jsem, jestli jdu na polskou nebo českou mši svatou. Hráli jsme společně fotbal, měli jsme i svůj klub Montanus, což je v překladu Gorole. Nikdy jsme nedělali rozdíly podle národnosti.

S kterou polskou organizaci jako radnice spolupracujete nejčastěji?

Určitě je to Polský kulturně-osvětový svaz a jeho regionální soubory. Spolupracují například Zaolzi a Jackové. A pak samozřejmě tu máme hodně aktivní polskou školu a mateřskou školu. Všeobecně si myslím, že naše příspěvkové organizace jsou také orientované na polskou menšinu. Třeba informační centrum JACKI vydává teď časopis ve čtyřech jazycích – češtině, polštině, slovenštině a také v nářečí po naszymu. Již tradičně mají naše ZŠ společný projekt se ZŠ z Kysuckého Nového Mesta Žijeme na Trojmezí, kde si připraví program a vystupují na akcích pořádaných městem. Tento projekt je velmi pozitivně přijat ze všech tří stran a děti se kolikrát diví, kolik věcí mají společných. 

V Jablunkově jsou dva katolické kostely.

Je tady i hodně evangelíků, dokonce znám hodně adventistů, je zde početná skupina lidí z církve bratrské.  Každý měsíc tu máme na Radnici ekumenická setkávání, nebo raději měli jsme, dokud jsme se mohli scházet. Schází se představitelé různých církví, dokonce i ze Slovenska přijížděl Pavol Strežo. Bylo nás i třináct, tak jsme museli schůzky kvůli pandemickým opatřením přerušit. Ale věřím, že až skončí pandemie, tak tyto schůzky obnovíme.

Kdyby tu nežila polská národnostní menšina, co by vám nejvíc chybělo?

To si ani neumím a nechci představovat. Když se jeden na druhého díváme pouze skrz národnost, tak to je špatně. Společně jsme tu vyrůstali a tvořili. Když někdo chce, aby tu byla pouze česká národnost, nebo pouze polská, tak to je špatně, hodně bychom se ochudili. Když zde byl odsun Němců po válce, tak po nich zůstaly prázdné domy. Naštěstí nás to nepostihlo tak, jak třeba na Hlučínsku nebo tam, kde byla pruská menšina. Toho bych se opravdu nechtěl dožít.

Přiznávám, že jsem si myslela, že mi řeknete, že by vám chybělo Gorolski Święto.

Tak to určitě, Gorolski Święto by mi určitě chybělo, protože to je největší kulturní akce tady v regionu. Ale kdyby tu nebyla polská menšina, tak by nebyl ani Blaf, protože by kluci nezpívali po naszymu, ničím by se nevyčleňovali. Pak by nebyl soubor Zaolzi. Ochudilo by to strašně náš region, naši kulturu. Chyběli by mi i evangelíci, mezi kterými je také hodně představitelů polské menšiny. I když si nemyslím, že bychom měli místní Poláky nazývat menšinou, ale prostě polskou části naší společnosti. Těší mě to, že už tu nejsou takové ortodoxní polské a české rodiny. V Jablunkově jsou i Češi, kteří posílají děti do polské mateřské i základní školy. Už to tak nerozlišují, říkají si, že se dítě naučí další jazyk navíc. Když budeme spolupracovat Češi, Slováci, Poláci, tak nás bude v Evropě slyšet. Když přišel Cyril a Metoděj na Moravu, tak přinesli písmo. To písmo se potom rozdělilo na různé slovanské jazyky. Od nás z Jablunkova vede na Velehrad Cyrilometodějská stezka. Cyril a Metoděj nebyli jenom křesťanští světci, byli to i vzdělanostní učenci. A určitě tu nepřišli s tím, že naučí psát pouze Čechy, nebo pouze Poláky. Myslím si, že i díky Evropské unii tu zaniká taková ta nesnášenlivost.

Když jsme přijeli na Zakarpatskou Ukrajinu, tak se nás ptali, jak zde žijeme s menšinami. Naše partnerské město Tjačiv je hraniční město, stejně jak třeba Těšín a je rozděleno řekou Tisou, je tam most, ale ten vede jenom do poloviny, protože Rumuni vlastně oddělili tu druhou část a už nechtějí mít nic společného s Ukrajinou. Což je tam samozřejmě hodně mrzí. A to je právě to, že bychom měli být jednotní a nedívat se skrz tu řeku na to, jak se jiným daří, ale pomáhat těm druhým. Tím, že jsme vstoupili do Evropské unie, se nám otevřely neskutečné možnosti cestování, nemusíme čekat v ponižujících podmínkách na hranicích. Teď to sice vypadá trochu jinak, ale doufám, že i ta výjimečná situace pomine. A všiml jsem si, že jeden druhému chybíme, chybí nám obchodní vztahy, kultura a sociální kontakt.

Můžete tedy doporučit všem občanům Jablunkova, aby vyplnili ve sčítacích formulářích kolonku národnost a náboženství?

Určitě ano, aby to procento bylo co nejvíc pravdivé. Když je někdo katolík, ať napíše římskokatolické vyznání. Když má někdo polskou národnost, ať ji tam napíše, ať se nestydí, necítí se méněcenný, nebojí se. Lidé by měli být hrdí na to, jaké jsou národnosti, čemu věří.