Věra Palkovská: Soužití národností je o kultuře, zvycích a tradicích

V Třinci v roce 2011 žilo 36 263 obyvatel. V rámci sčítání lidu jich 22 093 uvedlo českou národnost. K jiné než české národnosti se hlásilo 7 692 osob, dalších 6 478 osob neuvedlo žádnou národnost. Nejvíce, 4 868 lidí se přihlásilo k polské národnosti, 931 osob ke slovesnké, 495 ke slezské. Kromě toho v Třinci žijí mj. lidé romské, maďarské, ukrajinské, řecké, vietnamské národnosti.

O soužití tolika národnosti jsme si povídali s primátorkou města Věrou Palkovskou.

Prospívá Třinci to, že zde žije tolik národností?

Určitě ano. Velmi obohacují město, protože soužití národností u nás je hlavně o kultuře, o zvycích, tradicích. A když vezmeme, že žijeme v blízkosti hranic, tak je to naprosto logické. Vždycky také platilo, že láska nezná hranic. Pro mě je hodně důležité to, aby mladí lidé byli vychovávání v duchu spolupráce, komunikace. Například velkým plusem naší tělocvičny, nebo spíš sportovního centra na Nádražní ulici, je to, že se tam potkávají děti polské a české národnosti a učí se společně žít. A zvlášť v této velmi  složité době, nejen z pohledu pandemie, ale také z pohledu národnostních střetů, konfliktů mezi státy, které jsou na mnoha místech světa,  je důležité od malička děti učit sounáležitosti, spolupráce a hledat u té druhé národnosti to, co je pěkné ve vztahu k jazyku, kultuře, tradicím, atd.

Beru to za obohacující, postupem času jsem k tomu dospěla. Vážím si toho, že máme kousek obojí hranice, a velmi si považuji toho, jak navzájem na území Třince komunikují jednotlivé menšiny, kterých je tu spousta. Důkazem je Den národnostních menšin, což je samozřejmě jenom takový střípek. Snažíme se podporovat toto soužití. Slyšela jsem takový zajímavý názor, i když je těžké to v praxi dotáhnout do konce, že bylo by fajn, kdyby každý člověk uměl jazyky svých sousedů, nebo alespoň jim rozuměl a k tomu jeden cizí jazyk. My jsme byli zvyklí dívat se na polskou televizi, na slovenské filmy. Ty mladší děti už to tak nevnímají.

Jak vypadá spolupráce města s národnostmi, a s kterou spolupracujete nejvíc.

Tak, z logiky věci polská národnostní menšina je největší, takže těch aktivit má samozřejmě nejvíce. A spoustě těch aktivit pomáháme nejenom v rámci grantů na kulturní a sportovní aktivity. Nechci jednotlivé menšiny vyjmenovávat, protože je jich hodně. Vážím si také spolupráce s romskou menšinou, se slovenskou, s řeckou. V době koronaviru pomáhala vietnamská menšina, která přinesla roušky.

Nicméně podle mě to není ani tak o spolupráci, ale je to o soužití. Láska nezná hranic. Která rodina na území Třince je taková, že je čistě polská, nebo čistě česká? Není jich mnoho. To dobré soužití je dlouhodobý proces. Je to jak s květinami, které je třeba zasadit a pak o ně pečovat, protože uvadnou. Právě proto je třeba tyto vztahy neustále prohlubovat, je třeba na ně hodně dbát a pečovat o ně.

Moje parketa jsou investice a doprava, na druhé straně se také hodně angažuji v pečování o mezilidské vztahy, také s církvemi a národnostmi. Protože díky tomu je lidem ve městě dobře. Vztahy jsou základ a je třeba o ně pečovat. A pokud se objeví něco, co může vyvolat nějaký střet, je třeba tomu předejít, komunikovat, vysvětlit, hledat způsob, jak najít kompromis. Dospěla jsem k tomu postupem času a díky zkušenostem na radnici, člověk se celý život učí.  

Přispívají národnostní menšiny i k tomu, že např. mladí lidé jsou více ochotní zůstat v Třinci a nestěhuji se např. do větších měst?

Ano, a to je také příklad sounáležitosti. To, co je obohacující pro město, je právě vztah k regionu, k tradicím, ke zvykům. To, že zde máme různé akce, jako jsou např.  dožínky, plesy, atd., lidi stmeluje. Je to strašně důležité a troufám si říct, že to je to, čím je Třinec výjimečný. Díky tomu, je Třinec takový jaký je, protože v těch větších městech, kde každý žije ve svém bytě a lidé se vzájemně neznají, nemají vztah k tomu městu, protože se sestehovávají z různých části republiky, světa, nemají dlouholetý vztah k regionu, k tradicím, tam to funguje úplně jinak. V tom je síla našeho regionu –  v tradicích, ve zvycích a ve vztazích. Je třeba je  udržovat, jsem o tom přesvědčená. Možná, když jsem byla mladší, tak jsem tomu nepřikládala takový význam. Teď vím, že v tom je síla a že se i snáz překoná složité období, jak máme teď. Spolupráce a vzájemná pomoc je velmi důležitá. Místo hledání rozdílů je důležité vzájemné obohacování se.

A k tomu přispívají určitě také církve, které fungují na území města, a se kterými město také dlouhodobě spolupracuje. Můžete tedy doporučit lidem, aby se v rámci sčítání lidu nebáli vyplnit kolonku národnost a náboženské vyznání?

Určitě ano. Třinec patří dle informací k nejreligióznějším městům v České republice. Jsem věřící a velmi si vážím tradičního novoročního setkání s představiteli církví na radnici, kdy se informujeme o dění ve městě a v čem si můžeme navzájem pomoci. Na závěr našeho setkání je požehnání našemu městu.