Rozhovor. Neumíme si představit, že by naše děti nemluvily polsky

Jadwiga a Łukasz Krukarovi žijí v Anglii 15 let. Narodily se tam jejich děti Tymek (10 let), Piotrek (8 let) a Estera (6 let). O jazyce, nejen mateřském, s nimi vedla rozhovor Sylwia Grudzień.

Používáte polštinu každý den? V jakých situacích?

J.K.: Ano.

Ł.K.: Doma, v polských obchodech, v práci s kolegy a s polskými přáteli.

J.K: A v kostele, protože chodíme do polského kostela. V polštině také mluvím s polsky mluvícími dětmi ve škole, kde pracuji. Jedná se především o předškoláky, kteří, když přijdou poprvé do školy, nerozumí anglicky. Můžu s nimi mluvit polsky. To se změnilo, protože ještě před pár lety to nebylo možné. Změnilo se kvůli mně.

Ł. K.: Podkopáváme základy kulturní identity Britů (smích)

Takže jste jim nabourali systém, pokud tomu dobře rozumím? (smích)

J.K. a Ł. K.: Ano! (smích)

J.K.: Ale vážně, jsou to opravdu malé děti, které znají pouze polštinu, kterou mluví doma. Pro ně je to těžká situace. Nejen, že jdou poprvé do školky, ale navíc tam všichni mluví anglicky. Usnadňujeme jim vstup do tohoto nového světa. A všem je zřejmé, že dříve nebo později se naučí anglicky. Jiná možnost není.

Vím, že ještě před pár lety jsi nemohla mluvit ve škole polsky? Jak se to změnilo?

J. K.: Vyšlo to přirozeně. Ještě na začátku roku mi říkají, abych mluvila anglicky co nejvíce, a s polskými dětmi mluvila polsky a pak anglicky. Ale děti i později chtějí, abych s nimi mluvila v jejich rodném jazyce, protože se díky tomu cítí pohodlně. Rodiče jsou také rádi, zejména proto, že dítě se pak cítí lépe a rádo chodí do mateřské školy.

A všimli jste si toho, že vaše polština už není tak bohatá, protože žijete v anglicky mluvící zemi?

Ł. K.: Samozřejmě, že je chudší. Vidím to především na pravopisu. Často se mi také stává, že chci něco říct, a zní to pro mě lépe anglicky než polsky. V některých situacích je angličtina prostě lepší, a pak slovo vědomě nahradím anglickým slovem, například „whatever“. Ale například vulgární výrazy v angličtině mi nesedí. Když nadávám, tak rozhodně ne anglicky. Protože to nedává smysl (směje se). Kamarádi si myslí, že neumím nadávat.  

Lituješ toho, že tvůj mateřský jazyk bude chudší?

Ł. K.: Vidím to spíše v kontextu toho, že angličtina v určitých situacích jednoduše vytlačuje polštinu. Ale obecně mě to asi trochu mrzí. I když na druhou stranu se na to už dívám trochu jinak. Angličané jsou přítomní po celém světě a jsem přesvědčen, že nikdo nebo téměř nikdo se nebojí o jejich kulturní identitu a zbídačení slovní zásoby. Zde se na to hledí pozitivněji  – člověk se rozvíjí, učí se jiným perspektivám, kulturně se obohacuje. A u nás existuje martyrologický přístup k polštině a jazyku. Když žijeme v zahraničí, můžeme se na některé věci dívat z úplně jiné perspektivy, musíme se toho nutně obávat?

Život na pomezí dvou kultur může ve skutečnosti změnit naši perspektivu. Už jsi měl někdy nutkání začít se opět ptát na to, kdo jsi?  

Ł. K.: Ano. Minulý týden jsem si objednal kebab, když jsem čekal na svou objednávku, Angličan chtěl objednat kebab v housce (použil slovo „roll“). Blízkovýchodní prodejce mu nerozuměl, zeptal se ho, jestli mu má kebab srolovat. Řekl jsem „we call it a cob”, což znamená housku v nottinghamském nářečí. A to stačilo. Pán dostal, co chtěl, a byl jsem šokován tím, co se stalo: pomáhal jsem domorodému Angličanovi domluvit se s cizincem a použil jsem slovo „my“. Pravděpodobně jsem nikdy neprojevil takovou příslušnost k této zemi.

Druhá akce se odehrála před několika léty, když jsme se vraceli autem do Anglie. Anglický celník se mě zeptal: „Jedete na dovolenou nebo domů?“ Ve vteřině jsem měl na tváři jedno velké zděšení, protože jsem nejel na dovolenou, ani domů! Výraz mé tváře musel říkat  všechno, protože celník poněkud změnil otázku a já jsem mu mohl upřímně odpovědět, že se vracím z dovolené.

A všimli jste si, že používáte jazykové kalky?

Ł. K.: Slyšíme to u našich dětí. Tymek například říká: „Mám cestu něco udělat.“ Ale pokud nejsme v Polsku, tak to u sebe nevnímáme. Pouze v Polsku se na nás někdy podivně dívají, že mluvíme polsky, ale gramaticky to není správně. A aby to bylo zábavnější, tady mluvíme anglicky s polským přízvukem.

Takže nemluvíte dobře ani polsky ani anglicky? 😉

Ł. K. a Ł. K.: Ano! (smích)

Je pro vás důležité mluvit polsky?

Ł. K.: Ano, pro dobro dětí je to důležité. Děti, které znají dva jazyky, mají výhodu oproti těm, které znají pouze jeden jazyk.

Kromě toho, se lépe učí. Takový mám dojem. Piotrek se teď učí třetí jazyk, španělštinu, je to pro něj mnohem snazší, protože už zná polštinu a angličtinu. Takže toto je v tomto ohledu velmi důležité. Tymek se navíc musel naučit polsky, aby vůbec mohl mluvit jiným jazykem.

Co tedy děláte pro zachování polštiny, zejména pokud jde o děti?

J. K.: Zpočátku jsem učila své děti polštinu pomocí Krakovské metody, kde se učí číst, mluvit a psát najednou. Tak jsem učila jen Tymka a ti další dva se učili sami. Když jsem učila svého nejstaršího syna, mladší si k nám sedl a poslouchal, nikdy jsem ho nenutila učit se. Když šel do školky ve třech letech, už začal číst polsky, trochu také psal. A ze všech našich dětí umí psát nejlépe v polštině. Dcera se také učí sama, nejprve se naučila anglicky, a pak se jen zeptala, jaké jsou rozdíly v psaní mezi polštinou a angličtinou, a to stačilo.

A v jakém jazyce se ti zdají sny?

Ł. K.: Jednou přemýšlím polsky, jednou anglicky. A ve snu? Nevzpomínám si….

J. K.: Ano, sny se ti zdají anglicky! Ve spánku jsi mluvil anglicky.

A obohacuje vás dvojjazyčnost?

Ł. K.: Dvojjazyčnosti si cením stále více. Druhý jazyk je další dovednost užitečná v životě. Kdybych se teď chtěl naučit jiný jazyk, teď vidím, že učení z domova nedává smysl. Když mluvím se svými kolegy, nemluvíme o počasí, ale je to přirozenější konverzace. A po tolika letech, co tu žiju, stále vidím, že mám kulturní nedostatky. Když se učíte jazyk doma z učebnic, tak se toho moc nenaučite.

Takže musím žít v té kultuře, abych se mohla naučit jazyk efektivněji?

Ł. K.: Možná ne efektivněji, ale učíš se jinak. To je úplně jiná kvalita poznání.

Byla to pro vás výzva učit své děti polsky? Hodně se hovoří o tom, že Poláci ve Velké Británii se vzdali mluvení polsky se svými dětmi?

Ł. K.: Máme takové přátele, ona je z Nizozemska, on je ze španělsky mluvící země, takže jejich děti mají na začátku tři jazyky a nějak s tím není problém. Ale máme takové přátele, kde oba rodiče mluví polsky a dítě mluví pouze anglicky. To znamená rozumí polsky, ale nemluví.

J. K.: Jednou mi učitel ve škole řekl: „Naučte je mluvit polsky a my je naučíme anglicky.“ A toho se držíme.

Přemýšleli jste někdy, zda to má vůbec smysl učit děti polštinu?

Ł. K.: Bylo to pro nás přirozené.

J. K.: Nikdy jsme předpokládali, že naše děti nebudou mluvit polsky.

Ł. K.: Když jsme sem přišli, teprve jsme se začínali učit anglicky, takže jsme věděli, že je nechceme učit angličtinu z chybami. Nikdy jsme neměli takové ambice učit je anglicky.

J. K.: Samozřejmě, taková anglická škola pro ně byla zpočátku šokem. Vidím to u polských dětí, které přicházejí do školy poprvé, protože jsou jim 3 roky (a od čtyř let je škola již povinná). První týden děti brečí jen proto, že nevědí, co se děje. Tyhle děti nemluví anglicky. Mluví polsky a brečí, týden, měsíc, dva, tři, a pak si na to zvykají a je to pro ně přirozené.

A potom jim už jde učení se nového jazyka rychle?

Ł. K.: Tak se učí angličtina velmi rychle.

J. K.: Ne-anglicky mluvící děti to mají s gramatikou jednodušší, protože se ji musí naučit od začátku. Angličtí rodiče také učí své děti mateřský jazyk z chybami a tyto děti se musí těchto chyb ve škole zbavit.