Józef Zielina – obětavý pedagog a schopný zahradník

DOLNÍ ŽUKOV / Jedním z mnoha pedagogů, kteří šířili osvětu na Těšínském Slezsku, byl Józef Zielina, dlouholetý ředitel školy v Dolním Žukově a nadšený sadař.

Józef Zielina se narodil 1. října 1860 v Dolním Žukově. Učiteli Kniezekovi se podařilo vzbudit v chlapci lásku k sadařství a přírodě. Ve vesnici tehdy nebyla školní budova. Děti místních evangelíků navštěvovaly evangelickou školu v sousedním Horním Žukově, děti katolíků chodily do katolické školy v Ropici. 

Počátky školství v Dolním Žukově

Když Józef Zielina navštěvoval učitelský seminář v Těšíně, v Dolním Žukově postavili v roce 1875 školní budovu na nynější ulici Pod Zvonek. Uvnitř byly pouze dvě místnosti – v jedné se nacházela třída, ve druhé byt pro učitele. Zielina nejprve úspěšně ukončil učitelský seminář v Těšíně a v roce 1882 složil kvalifikační zkoušky v Opavě. Prvním místem, kde začal učit, byla soukromá škola v Prostřední Suché.

Bratrská pomoc

Po ukončení tříleté vojenské služby v Bosně a Hercegovině, která tehdy byla rakousko – uherským protektorátem, byl jmenován ředitelem školy v Řece. Od roku 1887 začal ředitelovat ve své rodné obci. Tuto funkci vykonával až do roku 1920. Podmínky k učení  ale nebyly jednoduché ani pro žáky, ani pro učitele, protože školu navštěvovalo až sto padesát dětí. Ředitel se proto obrátil na vedení obce s žádostí o přestavbu školní budovy na větší. Obecní radní ale jeho návrh kvůli nedostatku peněz odmítli.

Tehdy řediteli Zielině nabídl pomoc starší bratr Jan Zielina, vrchní vojenský lékař ve Vídni, který věnoval obci 4 tisíce rakouských korun. Za darované peníze se postavila nejen nová školní budova hned naproti té starší, ale ještě zbylo na školní pomůcky. Slavnostní otevření se uskutečnilo 21. listopadu 1903. Na počest mecenáše školy vděční Dolnožukovští nechali zhotovit pamětní desku. Jan Zielina zemřel v roce 1909.

Otevření polské školky

Během druhé světové války něměcké okupační úřady školu uzavřely. V roce 1945 škola s polským jazykem vyučovacím byla opět otevřena v budově z roku 1875, protože budova z roku 1903 začala sloužit jako česká škola. Prvním poválečným ředitelem byl do roku 1953 Žukovan Karol Kajfosz. V roce 1967 se odstěhoval do Polska. Díky pomoci a vstřícnosti obce se podařilo vybavit školu nábytkem a učebními pomůckami. Pět let po skončení druhé světové války v budově došlo k otevření polské mateřinky, do které bylo zapsáno 25 dětí.

Naproti tomu polští žáci mohli začít opět navštěvovat (společně s českými) mladší budovu. Polská  třída vznikla rozdělením české vyučovací místnosti na dvě části. Nejvíc polských žáků (55) bylo zaznamenáno ve školním roce 1955-1956. Budova z roku 1875 od té doby slouží pouze  předškolákům. V roce 1960 se Dolní Žukov stál součástí Českého Těšína. V tomtéž roce vznikla tady také česká mateřinka, která funguje dodnes. Naproti tomu polští předškoláci z Dolního Žukova dojíždějí od roku 1993 do sousední Svibice. 

V letech 1965 – 1975 funkci ředitele školy zastával Władysław Matuszek. V roce 1966 proběhla komplexní rekonstrukce školní budovy.  Školu v Dolním Žukově navštěvoval (od roku 1908 do roku 1913) také Jan Micza, již zesnulý obecní knihovník. V roce 1966 měl už 84 let. Obecní knihovna se tehdy nacházela v soukromém rodinném domku rodiny Gajdových, kde byla také malá zasedací místnost. 

Uzavření školy v Dolním Žukově

Navzdory provedené rekonstrukci v šedesátých letech, počet polských dětí se stále snížoval. Když v roce 1976 jejich počet klesl na 12, škola musela uzavřena. Jejím posledním ředitelem byl Henryk Kotas. Poté sloužila k různým účelům. Počátkem devadesátých let se objevil návrh přestavět budovu na terapeutické středisko pro narkomany, s čímž ale nesouhlasili místní.

Poté opuštěný a nevyužívaný pro žádné účely objekt až do roku 2007 bezútěšně chátral. Pak prošel rozsáhlou rekonstrukci a od roku 2008 slouží jako Kulturní a společenské centrum  „Škola”, které využívají místní organizace. Nachází se tam také pobočka Městské knihovny v Českém Těšíně. 

Józef Zielina – uznávaný pedagog

Za svou obětavou pedagogickou činnost obdržel řadu ocenění. V roce 1920 odešel do důchodu. Na jeho místo nastoupil Jerzy Cienciała z Puňcova a poté od roku 1927 do roku 1938 Ludwik Szynder z Hrušova.

Ještě před odchodem do důchodu si Zielina pořídil poblíž školy pozemek za účelem založení sadu, ovocné školy a také zeleninové a květinové zahrady. Když třinecký učitel Jan Drózd založil  zahradkářský spolek Towarzystwo Ogrodnicze, Zielina se stal jeho místopředsedou.

Kdo sází stromky, staví živé pomníky

Když v roce 1923 zemřel Jan Drozd, předsedou spolku se stal Zielina. Později, s ohledem na jeho zásluhy, byl navíc jmenován čestným členem. Jeho myšlenka, aby se u  každé školy nacházela také zahrada, se setkávala s příznivou odezvou jak u učitelů, tak u ředitelů a školních inspektorů.

Józef Zielina byl dvakrát ženatý, avšak obě jeho manželky, Zuzanna a Helena, zemřely ještě během jeho života, stejně jako jeden z dvou synů. V těžkých životních zkouškách nacházel úlevu ve své oblíbené práci v sadu a na zahradě. Prohlašoval, že kdo sazí stromky, staví si živé pomníky již během svého života. Obětavý pedagog a sadař zemřel 5. září 1940 a je pohřben na hřbitově v rodném Dolním Žukově.

Pomník obětem druhé světové války

Patnáctého června 1952 došlo při škole z roku 1903 k odhalení pomníku obětem druhé světové války. Je na něm 13 jmen obyvatel Dolního Žukova. Připomíná také neznámého sovětského vojáka, který v roce 1945 padl u Frýdecké ulice. Jedním z třinácti je Jan Ciahotny, bývalý pracovník rozhlasové stanice v Katovicích. Narodil se v roce 1897 v Dolním Žukově, kde také chodil do školy. Jeho otec Jan Ciahotny starší provozoval hospodu v centru obce a nějaký čas zastával také úřad fojta. Zemřel během první světové války někde v Tyrolsku.

Jan Ciahotny mladší pokračoval ve vzdělávání na gymnáziu v Těšíně, kde také v roce 1915 maturoval. Poté musel narukovat do armády jako jeho otec. Bojoval na východní frontě, kde se dostal do ruského zajetí. Domů se vrátil v roce 1920. Po roce stráveném v rodné vesnici začal studovat na Vysoké škole obchodní ve Varšavě. V roce 1927 nastoupil jako technický pracovník v Polském rádiu v Katovicích.

Popraveni za účast v hnutí odporu

Po vypuknutí druhé světové války se vrátil do Žukova. Jeho mladší bratr Ludvík, právník, který se hlásil z přesvěčení k české národnosti, ho přemluvil, aby se spolu zapojili do hnutí odporu. Oba působili v nelegální špionážní síti.  V důsledku zrady jednoho člena je oba zatklo gestapo. Osmnáctého listopadu 1942 byli popraveni ve vězení Plöetzensee v Berlíně. V období diktátorské vlády Adolfa Hitlera v letech 1933 – 1945 tam Němci zavraždili víc jak 2500 lidí. 

Alojzeho Mohyłu zastřelili v roce 1941 gestapáci na jeho vlastním poli poté, co se jim snažil utéci. V roce 1944 během bitvy o Dukelský průsmyk padl Emanuel Foltyn, zatímco Jan Gajdzica v tomtéž roce vydechl naposled v Auschwitz (Osvětimi). Předčasně zemřel také  Franciszek Goczał, kterého odvedlo gestapo. Domů se už nevrátili ani český učitel Karel Chýlek, Paweł Kałuża, Jan Molin a jeho syn Jan, Adolf Wojnar a Vilém Židek.

Další oběť

Další oběti nacistů se stal pětadvacetiletý Jan Matuszek. V červnu 1940 ho sebralo těšínské gestapo. Později skončil v koncentračním táboře Auschwitz (Osvětim), kde 5. září 1942 zahynul.

Jeho otec Franciszek Matuszek byl zedníkem a kromě toho významným činovníkem. Angažoval se jako hudebník, člen dozorčí rady a později předseda peněžního ústavu (kampeličky) „Spółkowa Kasa Oszczędności i Pożyczek” v Dolním Žukově, obecní pokladník a pokladník zdejšího Sdružení dobrovolných hasičů či dopisovatel polských novin Gwiazdka Cieszyńska. Věnoval se také poezii. Jako příklad může posloužit text k písni „Pieśn o Żukowie” (Píseň o Žukově). Zemřel v roce 1957.

(gam)