Michal Šupák má za sebou úspěšný rok

Pochází z Třince. Zde také chodil na polskou základní školu. Společně s Albertem Černým hrál v kapele Charlie Straight. V roce 2014 získal titul Pianista roku. Minulý rok byl pro Michala Šupáka také velmi úspěšný.

Kam tě zavál vítr po rozpadu kapely Charlie Straigh?

Po rozpadu Charlie Straight mi chvilku trvalo, než jsem se rozkoukal a uvědomil si, co chci vlastně v hudbě dělat a kdo vlastně jsem jako umělec. Vystudoval jsem klasický i jazzový klavír a kompozici, měl za sebou 7 let objíždění klubů a festivalů s popovou kapelou a do toho mě tehdy čerstvě nadchla elektronická hudba a moderní technologie pro její tvorbu. Takové žánrové rozpětí mi v hlavě na pár let způsobilo pěkný guláš, měl jsem pocit, že umím tak nějak od všeho trochu a zároveň nic na sto procent. Hrál jsem Šostakoviče a Bacha s Pardubickou filharmonií, Chicka Coreu, Brada Mehldaua nebo vlastní skladby na Pražském jaru a dalších sólových recitálech, jezdil po Evropě a hrál na ulici elektroniku s Noisy Pots, psal hudbu k několika filmům, tanečním představením nebo reklamním spotům.

Čemu teď věnuješ nejvíce času?

Momentálně se věnuji hlavně Noisy Pots a tvorbě autorského repertoáru na mojí sólovou desku, kterou bych rád vydal v horizontu dvou let. Zároveň hraji v několika dalších kapelách, např. Sunny Swing Orchestra Adély Zejfartové, hrající swing 20. – 40. let nebo ve skupině Amusement Park, ve které spolu s Americkou zpěvačkou Kaiou Brown (N.O.H.A) a basistou Jakubem Antlem (ex. Nightwork) hrajeme na soukromých akcích naše vlastní úpravy převzatých moderních písniček. Občas se objeví nějaká hodně originální příležitost – např. na jaře jsem dokomponoval orchestrální skladbu pro studentský orchestr ve finském městě Mikkeli, kde má místní ZUŠ družební spolupráci se ZUŠ Frýdek-Místek. Skladba se jim líbila a byl jsem pozván na její premiérové provedení příští rok u příležitosti 60. výročí školy. Tyhle momenty mám v životě nejraději – nikdy by mě nenapadlo, že poletím do nějakého finského maloměsta si poslechnout svojí skladbu v podání patnáctiletých žáků místní ZUŠky.

Kde teď bydlíš?

Momentálně bydlím v Praze.

Jak vlastně vzniklo Noisy Pots?

Noisy Pots vzešli z původního dua Emil & Jakub, dvou bubeníků, kteří vystupovali ze začátku v brněnských ulicích a fanoušky zaujali zejména svými netradičními „nástroji“ – místo bicích bubnovali na kýble, plechovky a kuchyňské hrnce.

Když roce 2013 dostali pozvání k vystoupení na Colours of Ostrava, oslovili mě, jestli bych jejich ryze bubenickou show neobohatil o nějaké klávesy. Postupem času jsme začali vystupovat již pod názvem Noisy Pots, vydali jsme desku Home Alone a z ulice se přesunuli do klubů a na festivaly. Po odchodu Emila Machaina z kapely v roce 2016 vystupujeme jako duo s Jakubem Tenglerem. V září loňského roku jsme vydali první videoklip k písničce Cherry Cloud a před 3 týdny vyšel animovaný klip k novému singlu Cosmic Trip. Vskutku kosmický klip vytvořil Andělem oceněný režisér a animátor Martin Živocký.

Co je podle tebe vaším největším úspěchem?

Za největší úspěch považujeme každý koncert, ze kterého odcházejí lidé nadšení, nabití energií a celý ho protančí. Hodně takových koncertů jsme zažili v Berlíně, kde jsme jezdili hrát na tradiční buskerský spot na Warschauerstrasse a do Mauerparku několik letních sezón po sobě. Díky těmto spontánním pouličním koncertům, při kterých jsme potkali spoustu zajímavých lidí, jsme dostali příležitost vystoupit např. na festivalu Trans Musicales v Rennes ve Francii, Electroruga de Buzad v Rumunsku, nebo na konferenci TEDx ve švýcarské Bazileji.

Jak jste se dostali ke koncertování v Korei?

Za loňské vystoupení v Korei vděčíme hlavně agentuře 420production, která nás zastupuje. Zahráli jsme na festivalu Seoul Music Week, což je showcasový festival – něco jako veletrh s kapelami. Kromě veřejnosti jsou v publiku také ředitelé a dramaturgové festivalů z celého světa, kteří tímto způsobem objevují umělce, kterým pak případně nabídnou vystoupení na svých akcích. Na festivalu jsme potkali také další zajímavé kapely, např. domácí Akdan Gwangchil, převážně ženskou formaci hrající korejskou folklorní hudbu na tradiční nástroje.

Druhý koncert jsme odehráli na Suseong World Music festivalu v Daegu, tam už bylo výhradně domácí korejské publikum. Jejich reakce byly k nezaplacení – během písniček například mávali oběma rukama nad hlavou nebo tančili mezi sedadly, to vše v obrovském divadelním sále. Celkově je to dost jiný svět, ochutnali jsme místní chobotnice a spoustu jiných jídel korejské kuchyně, které ani nedokážu pojmenovat. Celkově je tam velmi čisto, nikde se neválí nedopalky nebo odpadky, zároveň člověk aby pohledal odpadkový koš, to mi vrtalo hlavou, jak to dělají. V Seoulu jsou celé čtvrti, kde je zakázáno kouřit kdekoliv na ulici. Celkově na mě Korejci působili hodně disciplinovaně a také zdravě, neviděl jsem tam snad ani jediného obézního člověka, to bude asi tou stravou. 

Během roku 2019 jste toho hodně stihli…

Na podzim letošního roku jsme ještě stihli vystoupit na Selbstgebaute Musik festivalu v Berlíně, který je zajímavý tím, že se tam prezentují umělci a kapely, které si vyrábějí vlastní nástroje. Krátce poté jsme odjeli do Hamburku na Reeperrbahn Festival, jeden z největších showcasových festivalů v Evropě.

V prosinci jsi hrál v New Yorku.

Moje poslední umělecká cesta se odehrála na začátku prosince – vystoupil jsem v New Yorku na vánočním koncertě pořádaným Generálním konzulátem ČR v Bohemian Hall v budově Českého centra. Kromě sólového vystoupení jsem také doprovodil českou operní zpěvačku Kristýnu Kůstkovou, hudebnic iz Izraele a Itálie a dětský sbor česko-amerických dětí. Na koncert přišlo skoro šest stovek lidí – převážně Čechů a Slováků žijících v Americe a jejich přátel a rodin, zároveň i překvapivý počet místních. Po koncertě jsem se např. seznámil s Newyorčanem indického původu, který mi říkal, že chodí na akce různých národních komunit, protože ho baví tímto způsobem poznávat kultury o kterých nic neví. O den dříve jsem zahrál pár koled na vánoční oslavě krajanské komunity v Queensu, kde také probíhalo rozsvěcení stromku místní české školy. Byl to zážitek zahrát si 6000km od domova naše lidovky se slovenskou cimbálovkou a poslouchat příběhy krajanů, kteří emigrovali do USA už před desítkami let v češtině s anglickým přízvukem a k tomu si dát čepovanou plzeň a kachnu s knedlíkem.

Jaké máte plány?

Před námi je práce na nových písničkách a koncertování. Seznam všech našich budoucích koncertů je na našem webu nebo facebooku a moc rádi bychom pozvali čtenáře k jejich návštěvě.

Rád bych také čtenáře, kteří cestují do Prahy pozval na svůj novoroční sólový koncert v Atriu Žižkov 9. ledna 2020.