Náš každodenní jazyk

“Pokud se Poláci z české části Těšínského Slezska budou snažit mluvit hovorovou polštinou, ocitnou se ve stavu trvalého deficitu, postrádají slova, vhodnou frazeologii, postrádají polskou vizi světa, takže překládají a přizpůsobují česká slova,” vysvětluje doc. Irena Bogocz z Ostravské univerzity. 

Začněme náš rozhovor tím, že určíme, jakým jazykem denně komunikujeme v našem regionu. Po vaší přednášce v Karviné publikum opustilo knihovnu s překvapením, že nemluví nářečím. 

Nemohou mluvit nářečím, protože nářečí nemá prostředky, aby mohlo vyjádřit současný každodenní život. Podle mého názoru se tradiční venkovské nářečí ani v minulosti nevyskytovalo ve městech jako Těšín, Třinec nebo Fryštát. Prostě tam žili lidé různého etnika – Němci, Židé, Češi a Poláci. Nejprve byla v Těšíně oficiálním jazykem latina, potom čeština a němčina. Nářečí může být nyní kód narativního folklóru, zvyků, regionální subkultury, vtipný, komický prvek v textech, které kdysi napsali např. Piegza nebo Wawrosz, nebo také estetický a umělecký prvek v básních Anieli Kupiec. Každodenní život však nelze vyjádřit pouze nářečím. A co teprve ambicióznější témata! 

Jaký jazyk tedy podle vás používáme v našem regionu? 

“Po našemu”, je to smíšený kód. V oblastech, jako je náš region, se zpravidla vytvářejí neonářečí nebo dialekty třetí, čtvrté kategorie, konvergenty. Prvky, které se nacházejí v tomto jazykovém kódu, pocházejí z různých zdrojů.  

Je tento jev typický pro náš region české části Těšínského Slezska, nebo se s ním můžeme setkat také v jiných částech Slezska a Polska? 

Existuje více takových kódů „po našemu“. Na pohraničí a v místě setkávání etnických jazyků, v městských aglomeracích, v polských komunitách na světě. Naše řeč “po našemu“ je specifická, pokud jde o jazyky, jejichž prvky jsou v ní smíšené – češtinu, polštinu, němčinu a nyní i angličtinu. A samozřejmě máme také prvky nářečí, které tvoří její základ. 

Jaké procento lidí podle vás se dokáže plně naučit dva jazyky, které jsou si podobné, jako je právě třeba polština a čeština? 

Na tuto otázku nemohu odpovědět. Dvojjazyčnost, o které se zde mluví, je nevyvážená, asymetrická. Vyskytuje se například pouze v určitém časovém období, kdy lidé navštěvují menšinovou školu, a pokrývá například pouze  školní témata. To, jak žáci nebo studenti mluví mimo školu, nemá s polským jazykem moc společného. Můžeme to vidět třeba na sociálních sítích, nebo v SMS. Pokud mladí lidé ze Zaolší chtěli mluvit polsky, tak by to nezvládli. Nebo by si mysleli, že mluví polsky, nicméně jejich původ by byl ihned zřejmý. 

Můžete to vysvětlit? 

Poláci ze Zaolší používají například češtinu v profesionálním prostředí, mluví „po našemu“, také velmi dobře rozumí polštině a tuto schopnost si uchovávají po zbytek svého života. Připomeňme si, že v naší oblasti je mnoho lidí, kteří deklarují polskou národnost, a kteří se naposledy setkali s polštinou na základní škole. 

Myslíte si, že současná jazyková situace je radikálně odlišná od situace padesátých let? 

Nemyslím si to. Již v osmnáctém století napsal evangelický kněz Jan Muthman knihu „ „Wierność, Bogu y cesarzowi, czasu powietrza morowego należąca…” “ v „přizpůsobené“ polštině, protože si byl vědom, že zde lidé používají jiný jazyk. Známe výrok učitele z gymnázia v Orlové, který přišel z Polska a působil zde v meziválečném období a říkal, že polský jazyk místních studentů se liší od jazyka studentů v Polsku. Je to přirozené. 

Na druhé straně se pozice nářečí „po našemu“ dramaticky mění. I v 90. letech lidé středního věku, kteří deklarovali českou národnost, hovořili neformálně stejným způsobem jako lidé, kteří deklarovali polskou národnost. Jejich děti však v současné době nemluví „po našemu“. Takže rodiče, místní Češi, mluví „po našemu“ mezi sebou, ale už ne se svými dětmi. A prarodiče se chovají stejným způsobem, když mluví se svými vnoučaty, i když jejich český jazyk je také specifický … 

Změnila se jazyková situace v naší zemi, když se otevřely hranice? Jaký je dopad internetu a přístupu k informacím v polštině na náš jazyk? 

Obávám se, že většina Poláků žijících na české straně Těšínského Slezska, navštěvuje české webové stránky a sleduje českou televizi. Neexistují žádné závory, ale hranice je v našich hlavách. Bydlím v Českém Těšíně, několik desítek metrů k hranici, a stejně  říkám, že jdu do Polska a obyvatel Cieszyna jde „do České republiky“. Může se zdát, že se situace trochu zlepšila, protože mladí lidé chodí studovat do Polska a teprve tam se učí mluvený polský jazyk. 

Měli bychom se stydět za náš polský jazyk, jeho nedokonalosti? 

Je to individuální záležitost, záleží na tom, jaké ambice má člověk, nakolik je uvědomělý, že existuje norma a musí být dodržována. Nemyslím si, že by tyto nedokonalosti měly být stigmatizovány. Motivací ke studiu polštiny je např. možnost přímého přijímání kultury v tomto jazyce, účast v polské kultuře. Češi tuto možnost nemají. Dokonce i pasivní jazykové dovednosti se vždy hodí.