Na Škaredou středu se pálila košťata a chodilo se s Jidášem

Velká středa – Szkaredno Strzoda

V ten den měly být dokončeny všechny hlavní úklidové práce a veškeré smetí mělo být spáleno, celé stavení vyčištěno a hnůj bylo třeba vyházet z chlívků a stájí. Ten, kdo tento obvyklý řád zanedbával, se vystavoval nebezpečným důsledkům magického charakteru – setkal by se s nějakým neštěstí.

Szkaredno Strzoda (Velká středa) byla také dnem nejméně dvou velkolepých zvyků.

První z nich je tzv pálení košťat. Za soumraku vyšli chlapci na okraj města nebo vesnice a tam běhali se zapálenými použitými košťaty, často politými dehtem, pryskyřicí nebo dokonce petrolejem, jako pochodněmi, na památku hledání Ježíše Krista v zahradě Getsemani.

Části košťat, které se nespálily, házeli na hromádku a spálili je v ohništi. Lidé věřili, že to zajišťuje úrodu, zejména obilí. Proto se popel vytvořený z těchto ohnišť rozséval po polích, aby byla zajištěna bohatá sklizeň.

Druhým zvykem bylo chození mladých chlapců s Judoszem (Jidášem), to znamená slaměnou loutkou oblečenou v mužských hadrech. Jidáš se nosil kolem vesnice a města, a chlapci bubnovali klacky o silnici a o buben. Nakonec hodili Jidáše z vysokého stromu, střechy nějaké vysoké kůlny nebo stodoly, nějaké věže a pak ho bili klacky, brali mu pytel se stříbrnými a nejčastěji ho pak spálili.

Bývalo také tak, že chlapci se jakoby snažili chytnout jednu z osob, která byla oblečená jako Jidáš, dělali, jako by ji bili a sebrali ji „stříbrné“. „Stříbrné“ byly obvykle kusy skla z rozbitých barevných lahví, protože ke všem druhům pravých mincí byli lidé v té době znechuceni, protože tento den se nemělo brát do rukou žádné peníze.

(Jan Szymik „Roční zvyky a obřady na Těšínském Slezsku“, připravila Folkloristická sekce Polského kulturně-osvětového svazu v České republice, Český Těšín – Wrocław 2012)