Anna Piszkiewicz vzpomíná na svátky svého dětství

Energii by jí mohl závidět leckterý mladý člověk. Místo toho, aby v důchodu trávila čas doma mezi čtyřmi stěnami, věnuje se společenskému životu. Je členkou Hlavního výboru Polského kulturně-osvětového svazu v ČR (HV PZKO) a místopředsedkyní Sekce Klubů žen při HV PZKO. Kromě toho ve volném čase maluje. Navíc ji fascinují domácí ruční práce: „Dnes je na trhu spousta ozdob, člověk si teď může koupit téměř cokoliv. Ale když si člověk sám vyrobí takovou ozdobu na vánoční stromeček nebo malou brož, tak je v tom ukrytý kus duše,” říká Anna Piszkiewicz.

Zanedlouho nastanou vánoční svátky. Pamatujete si na Štědrý den z dob svého dětství?

Dokud žili dědeček s babičkou, byly svátky pokaždé velmi krásné, barevné a naplněné úžasnými tradicemi. Připravovalo se u nás dvanáct štědrovečerních chodů, na což dala obzvláště maminka a babička – všechno muselo odpovídat starým tradicím. Také jsme pod ubrus dávali otýpku sena a dělili se oplatkem.

Co se tehdy nacházelo na svátečním stole?

Štědrovečerní večeři pokaždé zahajovala modlitba, podobně jako nejspíš ve všech domácnostech v té době. Potom jsme se dělili svátečním oplatkem. Člověk pak musel ochutnat alespoň kousek z každého chodu. Přesně si je už všechny nevybavím, ale zcela jistě na svátečním stole nechyběla hrachová polévka, bramborový salát, vařený kompot, koláče a nudle s mákem. Na Štědrý večer se pochopitelně nejedlo maso. Také si pamatuju, že jednou jsme měli noky uvařené na páře. Tenkrát ale ještě na svátečním stole chyběl kapr. Podobné speciality byly tehdy vzácnost a vzpomínám si, že kapr se u nás na Štědrý večer objevil teprve, když mi bylo asi 12 let.

Dodržovali jste tehdy ještě nějaké další zvyky?

Babička všem rozdávalo takzvané „zdravíčko”, což sama dělám dodnes. Dávám každému čtyři ořechy, přičemž každý symbolizuje jednu roční dobu. A každý bude v dané roční době právě tak zdravý, jak je zdravý plod ořechu uvnitř skořápky. Babička se pokaždé samozřejmě snažila vybírat ty nejzdravější ořechy, aby, chraň Bože, na nikoho z nás nevyšlo, že onemocní.

Potom jsme se ještě jednou pomodlili, maminka přinesla na stůl nějaké ovoce, což byla nejčastěji jablíčka. Tím skončila „oficiální” část sváteční večeře, během níž nikdo nesměl vstávat od stolu, tedy kromě maminky, která nosila jídlo. Pro mě to byla úplná muka, protože jsem věděla, že pod stromečkem jsou už přichystané dárky. Ale nedalo se nic dělat, musela jsem to vydržet.

Poté co jsme dojedli, nastal nejzajímavější okamžik. Tatínek pronesl: „Počkej tady, abychom nevyplašili Ježíška, a já se zatím půjdu podívat, jestli je tam všechno v pořádku.” A odešel zapálit svíčky, protože tehdy jsme ještě neměli elektrická světélka. Pak jsme všichni společně vstoupili do pokoje za zpěvu koledy „Uprostřed tiché noci”. Načež jsem se vrhla rovnou pod stromek na dárky a začala je rozdávat.

Jaké dárky děti dostávaly, když jste byla malá?

Tehdy jsme neměli moc hraček, zato jsem pokaždé pod stromečkem našla nějakou knížku. Byla jsem vášnivá čtenářka. Četba mě v dětství nesmírně bavila a vždy jsem tušila, že po svátcích budu mít něco ke čtení. Pod stromečkem se taky občas našly nějaké ty šaty, což byly neméně hezké dárky.

Vzpomínám si, jak si dědeček na Štědrý večer chodíval povídat se zvířaty. Šel za nimi s oplatkem hned po večeři – za naší kravkou a prasátky. Každé domácí zvíře dostalo alespoň maličký kousek oplatku. Pokaždé jsem strašně toužila jít s ním, abych se přesvědčila, jestli zvířata skutečně mluví lidským hlasem.

Překlad: Pygmalion