Eva Szczerbová: Neplivejme do studny, z které jsme pili

Paní Eva Szczerbová je známější jako Jewka Trzyńczanka. Její fejetony se objevují již čtrnáct let na stránkách novin Třinecký hutník. Nedávno spatřila světlo světa její kniha „Jako sie tyn żywot zmiynio”, obsahující výběr jejích nejúspěšnějších fejetonů. Paní Szczerbová se narodila v roce 1938 v Písku u Jablunkova, avšak bydlí již téměř šedesát let v Třinci.

Používáte pseudonym Jewka Trzyńczanka, ačkoliv nepocházíte z Třince…

Ano, skutečně nepocházím z Třince. Pocházím z Písku, avšak již 58 let bydlím v Třinci. Mohla bych být Jewkou Pioseczankou, ale raději jsem se stala Jewkou Trzyńczankou, protože by to bylo nespravedlivé vůči tomuto městu. A to se uchytilo, takže už nemám důvod to měnit.

A jak se vám bydlí v Třinci? 

Od narození jsem žila na vesnici. Vlastnili jsme krávy a všechno, co patří k zemědělskému hospodářství, včetně polí. Od dětství jsme museli tvrdě pracovat a na žádné výmluvy typu „Já to dělat nebudu”, které používají děti v současnosti, nebyl brán zřetel. Byla jsem prostě zvyklá na život na vesnici a velmi těžko jsem si zvykala na život v Třinci.

Často se mi stávalo, že jsem zapomněla, že nežiju už na vsi, vzala jsem nůž a letěla po schodech dolů pro petržel. Musela jsem se pochopitelně vrátit zpět, jelikož tady žádný petržel nerostl. Potom jsem si pořídila záhonek za blokem. Později mě začali následovat jiní spolubydlící. Bohužel lidé začali házet na naše záhonky nejrůznější špinavé věci a nedopalky cigaret.

Třinec ztrácející se v zeleni

Nicméně jste si v Třinci nakonec zvykla…

Ano. Třinec je totiž město ztrácející se v zeleni. A v létě tyto bloky nejsou vidět. Navíc bydlím na velmi dobrém místě a obrovským plusem je zdejší lesopark. Vyjdu z domu a ihned se ocitnu mezi stromy. Jsou tam cestičky, po kterých se velmi dobře prochází. Když je projdu všechny dvakrát, mám v nohách devět kilometrů.

Navíc taková procházka velmi prospívá páteři. Kromě toho je možno si nasbírat ostružiny a maliny. Takže jsem si zvykla na život v Třinci, který se stal mým domovem i když pochopitelně mé kořeny jsou v Písku, protože tam jsem narodila a vychovala. Moje maminka byla lidová vyprávěčka. Chodila vyprávět dětem do škol, jak se kdysi žilo. A já jsem díky Bohu podědila tyto schopnosti po ní.

V Písku jste prožila také nelehké období druhé světové války…

Ano, život během druhé světové války nebyl jednoduchý. Hlásili jsme se k polské národnosti a rodiče kategoricky odmítli podepsat tzv. volkslistu. Tím pádem jim hrozilo, že budou vyvezeni na nucené práce  do Německa, popřípadě ještě něco horšího. Naštěstí naší rodině tehdy někdo velmi  pomohl.

Bylo mi v té době čtyři roky a pamatuji si, že rodiče měli již sbalené věci ve dvou pytlích, které stály před domem. Mamka mě zavedla k tetě a nechala mě tam. Hodně jsem plakala, protože k tetičce jsem s matkou chodila poměrně často, avšak nikdy mě tam nenechala samotnou.

Matka mě navíc moc objímala a hořce plakala. Jako čtyřleté dítě jsem absolutně nechápala co se děje. Na druhý den si mamka po mě přišla, protože odjezd byl odvolán, na nucené práce do Říše musel odjet pouze můj devatenáctiletý bratr.

Pamatujete si ještě něco jiného z tohoto období?

Také si pamatuji, že jsem jednou jako čtyřletá šla s tatínkem s krávami a potkali jsme nějakého  gestapáka nebo esesáka. Otec odvrátil hlavu a nepozdravil ho. To Němce rozčílilo natolik, že se na něho vrhl a začal ho mlátit pěstmi a kopat tak, že otec spadl na zem a začal krvácet z uší, nosu a úst. Poblíž tekl potůček a tak jsem sebrala tatínkův klobouk, nabrala do něj vodu a polévala ho, dokud se neseběhli lidé, kteří mu pomohli.

Zapamatovala jsem si také, jak Němci vedli přes Písek lidi z Istebné do Jablunkova, kde je pak popravili. Byly mezi nimi také ženy s rukami za zády svázanými drátem. Bylo léto a bylo velmi teplo. Moje mamka vzala džbánek s vodou s tím, že je alespoň trochu osvěží nebo jim dá napít. Jeden z německých vojáků však úderem pažby džbánek rozbil. Ještě štěstí, že maminku neskopal, nezbil nebo dokonce nezastřelil.

Můžete uvést také nějakou vzpomínku na život v Písku po válce?

Po válce, když se komunisté dostali k moci, začali rozvíjet Stalinův kult osobnosti. Ve škole jsme se museli naučit básničku: „Spi klidně mé dítě, protože sám Stalin bdí nad tvým spánkem”. Všichni jsme pocházeli z rodin, které chodily každou neděli do kostela, a oni najednou vyrukovali se Stalinem!

Když učitel vyšel ze třídy a schválně nechal za sebou nedovřené dveře, vyšla jsem na stupínek a řekla: „Děcka, neučte se o Stalinovi, protože nad námi nebdí žádný Stalin, ale Pan Bůh a jeho andělé. Uslyšel to učitel, sebral rohožku z větví jehličnanů, vletěl do třídy a začal řvát: „Já ti dám ty Jánošíku v sukni, já ti dám Pana Boha s anděly!”.

Přitom mě mlátil tou rohožkou. Bydleli jsme v domku naproti školy a on běžel za mnou až domů a ještě tam mě bil. Potom jsem za trest musela stokrát napsat básničku o Stalinovi, jinak bych byla zavřena až do večera ve sklepě. 

Naše nářečí se vytrácí

Píšete v nářečí…

Velmi mě těší, že můžu psát „po naszymu”, protože naše nářečí se vytrácí. Čím dál víc mladých lidí už nemluví „po naszymu”. Samozřejmě nepoužívají ani polštinu, místo toho mluví česky. Je to každého věc, pokud však člověk vyrůstá a žije na Těšínském Slezsku, bez ohledu na to, k jaké se hlásí národnosti, měl by nářečí rozumět a neplivat na ně, tak jak to mají bohužel někteří ve zvyku.

Neplivejme do studny, z které jsme pili, protože nikdy nemůžeme vědět, zda se k ní někdy nezatoužíme vrátit. Ona však již bude zasypaná kameny.

Z čeho čerpáte inspiraci?

Inspiraci čerpám z různých životních zážitků. Z toho co zaslechnu v autobusu či ve vlaku, popřípadě na nějakém setkání. Anebo mi někdo něco povypráví. Samozřejmě to musím zpracovat tak, aby se to dobře četlo. Moc mě těší, že se to uchytilo v tom Třineckém Hutníku. Píšu už čtrnáct let a napsala jsem na sedm set fejetonů. A díky čtenářům doufám, že jim ještě něco napíšu.  

Jak vůbec vznikla myšlenka vydat knihu „Jako sie tyn żywot zmiynio”?

Chtěla bych zdůraznit, že tato kniha by nespatřila světlo světa, nebýt pana profesora Daniela Kadłubiece a vydavatelky paní doktorky Ireny Plškové Ciché. Pan profesor se mě zeptal, zda bych nebyla proti, kdyby taková kniha vyšla. Odpověděla jsem mu, že jsem samozřejmě pro, avšak nehodlám do toho investovat své peníze. Ujistil mě, že peníze budou.

Kniha má velmi hezkou obálku…

Právě kvůli obálce jsme měli trochu problém s panem grafikem, protože on tam chtěl dát něco jiného, zatímco já, jelikož píšu „po naszymu”, jsem tam chtěla mít hory, pole a lidi oblečené jako v dobách, když jsem vyrůstala. Takže nakonec se to podařilo a jedna moje menší fotka je pouze na zadní straně.

Czesław Gamrot