Rozhovory Zwrotu: Roman Raab

Je třeba zbavit se emocí

Maminka z Lyžbic, otec ze Znojma. Žije v Třinci za tratí, pracuje v Olomouci. S manželkou Češkou své tři děti poslali do polských základních škol. Doma, jak sám přiznává, mluví polsky, česky a také po ,,našemu“. Prostě v tom jazyce, který v dané chvíli nejlíp sedí. Napůl Polák, napůl Čech. A je z regionu, jehož dějiny mají i své stinné stránky. Roman Raab – prostě nejvhodnější kandidát na soudce v Kosovu.

Soudcem si chtěl být vždy?

Věděl jsem, že půjdu na vysokou, ale nevěděl jsem, na jakou. Nemohl jsem se rozhodnout mezi etnologií, fyzikou a právem. Etnologie – protože mě zajímala. Líbil se mi ten barevný svět popisovaný například v knížkách Szklarského. Fyzika – protože s exaktní vědou jsem nikdy neměl problém, no a otec je matematik. Právo – které mě taky zajímalo, na začátku možná proto, že děda byl právník. Jelikož se tehdy na etnologii bylo těžké dostat, tak jsem vzal minci a hodil – fyzika, nebo práva. Padlo na práva, hlásil jsem se do Brna, ale mě nevzali.

Takže život ti dal lekci

Vlastně ano. Nepočítal jsem s tím, že se mi to nepodaří, ale stalo se, šel jsem tedy do práce do Třineckých železáren a po roce jsem se hlásil znova. Podruhé se zadařilo.

Zvolení právnické fakulty nám dává možnosti různých cest kariéry – notáře, prokurátora, advokáta a soudce, který vlastně rozhoduje o nejbližší budoucnosti jiných. Jsi soudcem v trestním právu, nebojíš se té zodpovědnosti?

Nebojím se, ale jsem si jí vědom. Pamatuji, jak po stáži jsem poprvé soudcoval sám. Trochu mě to tehdy vyděsilo. A to proto, že v soudní síni už nebyl nikdo jiný, kdo by věděl, co a jak má říct, a jak argumentovat. Je třeba zbavit se emocí a opírat se o skutečnosti. Jinak to nejde. Prokurátor chce delikventa odsoudit, a advokát tvrdí, že nic neudělal. Po výpovědi všech zúčastněných soudce s tím vším zůstává sám. Musí najít spravedlivé řešení. Nejtěžší není vůbec vyměření trestu, jehož cílem je vždy umožnění nápravy, ale poznání, kdo a co konkrétně udělal a za jakých pohnutek.

Začal jsi jako soudce na Okresním soudu v Karviné, později jsi přestoupil ke Krajskému soudu v Ostravě a pak k Vrchnímu soudu v Olomouci. Odkud se vzalo právě Kosovo?

Vždy mě zajímalo, co je za horizontem – jiní lidé, jiná kultura, jiná kuchyně, jiný vzduch. Z profesního hlediska to mám stejně. Mimo jiné proto jsem se účastnil mezinárodních školení, abych rozšířil své soudcovské horizonty a zorientoval se, co se kde děje. Věděl jsem, že čas od času se koná nábor soudců pro mezinárodní soudy, také do Kosova. Když se na podzim 2014 konal další nábor soudců, tentokrát pěti, což bylo neobvyklé, neboť nejčastěji se jednalo o jedno nebo dvě místa, dospěl jsem k závěru, že vhodnější moment už nebude. Podíval jsem se manželce hluboko do očí a řekl, že to chci zkusit. Na rozhodnutí jsme měli týden.

Od válečných zločinů je tribunál v Haagu. Proč soudce z jiných států potřebují v Kosovu?

To je mise Evropské unie – Eulex – a důvod je snadný. Kosovo po oznámení nezávislosti v roce 2008 nemělo žádné administrativní a právní struktury. Konkrétně právní systém neměl odborně kvalifikované osoby. Jinak řečeno Srby, kterých bylo nejvíce jako soudců, v Kosovu téměř nenajdete. Je těžké chtít po Albáncích, aby akceptovali soudy vedené Srby, se kterými nedávno válčili. Po válce tam fungovala mise ONZ, která se stáhla po vyhlášení nezávislosti. Tehdy EU zjistila, že to někdo musí dělat, neboť život šel dál, trestní činy jak byly, tak se objevovaly i nadále a někdo je musel rozsoudit. Náš statut soudců není ale mezinárodní. Oficiálně jako soudci jsme byli jmenováni prezidentem Kosova. Tady je nutné dodat, že soudci v Kosovu nebyli a nejsou pouze z EU, ale taky z USA, Kanady nebo Turecka.

Vystoupil jsi v Prištině z letadla a ubytoval jsi se v hotelu ?

Byl mi doporučen ověřený realitní agent, který mi ukázal několik bytů. Všichni mezinárodní soudci kromě bytů tam mají k dispozici automobil a neprůstřelnou sadu: helmu, vestu a protiplynovou masku. Měl jsem to na sobě tak dvakrát, a to z důvodu pořízení fotografií. Ve výjimečných případech jsem měl nárok i na ochranku, ale nikdy jsem toho nevyužil.

Soudcem v Prištině jsi byl 20 měsíců. Jak to v Kosovu teď vůbec vypadá?

Celkově a stručně řečeno nezávislost Kosova uznává jenom 70 % členských států OSN, 23 z 28 států EU, a 24 čl. států z 29 NATO. Je to dvoumilionový stát, bez své historie, ve kterém je několik národů a náboženství. Albánci, kterých je teď 90%, a 5% Srbů žijí vedle sebe a vzájemně se nevidí. Prostě se chovají tak, jako by ti druzí neexistovali. Srbové mají svoje enklávy, svoji samosprávu. Některé z enkláv využívají pouze srbské soudy a děti posílají do srbských škol, studují a pracují v Srbsku. Albánský taxikář nepojede na ulici v srbské enklávě. Tvrdí, že taková neexistuje. V srbských enklávách se platí dináry a v Kosovu pouze eurem. Schizofrenická situace.

Které případy jsi měl nejčastěji na stole?

Nejvíce případů se týkalo samých Albánců a můžeme je rozdělit na dvě hromádky. Ta první byla vesměs ode všeho trochu, neboli nelegální podnikání vedené po válce mající za cíl obohacení se nebo získání vlivu pomocí nezákonných metod. Ta druhá byla spojena s činy v období války. Je třeba brát v potaz, že Albánci v době konfliktu se rozdělili na dvě skupiny – bojující a nebojující. Stačilo, aby někdo byl zaměstnán ve státní správě. Například pracoval jako pošťák. Tak nějak automaticky byl brán za srbského kolaboranta a v důsledku byl třeba zastřelen. Všichni, kteří mu přišli na pohřeb, byli tedy považování za srbské kolaboranty. Takhle bych mohl dál pokračovat…

V jakém jazyce byly soudní procesy vedeny?

V angličtině. Byli přítomni samozřejmě překladatelé z albánštiny a srbštiny.

Jednou ale tvoje odůvodnění nestačilo, aby někoho odsoudili. Je pravda, že se shromáždil parlament, aby tvůj verdikt odvrátil?

Po válce, za účelem udržení míru, se přivíraly oči na antagonismy mezi Albánci. Z velitelů partyzánské armády se stali politici, velvyslanci – prostě elita. Nicméně časem začaly probíhat soudní procesy tykající se právě těchto elit jako pachatelů. A pro elity nebylo snadné smířit se s tím, že některý z nich může být potrestán mezinárodním soudcem. V mém případě parlament nezrušil rozsudek, pouze přijal prohlášení uznávající odsouzené za válečné hrdiny.

Dobře, zanecháme politiku. Stojí za to jet do Kosova na dovolenou?

Rozhodně. Rád bych zdůraznil, že teď je tam poměrně bezpečně, nikdo se samopalem po ulicích neběhá. Když mě navštěvovala manželka s dětmi, neměl jsem strach o jejich bezpečí.
Určitě bych doporučil tento stát milovníkům horské turistiky, protože mají opravdu skvělé hory. Jsou opravdu krásné. Jsou tam také památky, zejména v městě Prizen nebo srbské kláštery – pravoslavné monastýry. Dnes již chráněné vojskem, protože už byly pokusy o jejich zničení.

S čistým svědomím doporučuji Kosovo všem milovníkům dobré kávy. Kosovská káva je doopravdy nejlepší v Evropě. Nechtěl jsem tomu věřit, dokud jsem ji neochutnal. Pokud hovoříme o lihovinách, tak jak už to bývá na Balkáně – je velký výběr rakiji. Pálí ji také z kdoulí. Mají výborné víno, zejména to srbské. Lze tam koupit také české pivo. Rozhodně stojí zato ochutnat grilované maso, to je ta pravá chuť Balkánu.

A řidiči na silnicích?

To je kategorie sama o sobě (smích). Musíte si na to zvyknout, že v Kosovu řidiči jezdí na „oční kontakt“. Jak vjedete na křižovatku, je třeba sledovat a předvídat, jaké má plány druhý řidič. Nejlepší je říct si, „chci jet dál“, a jet. Zvlášť pokud máte velké auto.

V červnu mise Eulexu v Kosově pravděpodobně skončí. Zmínil jsi se, že mezi obyvateli Kosova vládne poněkud schizofrenní situace. Co bude dál?

Diskutovali jsme o tom dlouho a často, nejenom mezi námi soudci, ale také s obyvateli Kosova. Všichni více méně jsou zajedno, že status quo není k udržení. Změny nastanou, ale není jisté ve kterém směru. Existuje několik možností.

(Foto: archív Romana Raaba)