Čtěte nás! Každý den nové informace!

Dnes své kulaté životní jubileum slaví novinář, publicista a básník Kazimierz Kaszper, bývalý šéfredaktor Zwrotu

Kazimierz Kaszper se narodil se 18. 11. 1946 ve Vendryni u Třince, kde navštěvoval základní školu s polským jazykem vyučovacím, v roce 1963 maturoval na Gymnáziu s polským jazykem vyučovacím v Českém Těšíně, v letech 1964–1966 studoval medicínu na UP v Olomouci, polštinu a češtinu na FF UP, posléze (1966–1970) polonistiku na UJ v Krakově.

Po absolutoriu pracoval jako novinář v polském „menšinovém“ tisku. Nejprve v Głosu Ludu v Ostravě (1970–1972, 1974–1980), kde zastával post redaktora kulturní rubriky a literární přílohy, poté v kulturním měsíčníku Zwrot v Českém Těšíně (1972–1974) jako redaktor literární rubriky, v letech 1980–1981 byl jeho šéfredaktorem.

Po zákazu novinářské a veškeré veřejné činnosti pracoval po několik měsíců jako dělník v Třineckých železárnách, od roku 1981 byl zaměstnán jako redaktor (tajemník redakce) v týdeníku Głos Ziemi Cieszyńskiej v Těšíně. V letech 1991–1998 působil na Katedře polonistiky FF OU, kde přednášel dějiny polské literatury, v roce 1999 přednášel dějiny polské literatury na FF Univerzity Mateja Béla v Banské Bystrici.

Působil jako redaktor literárně-umělecké přílohy Jemioła novin Głos Ludu, jehož redakce se přestěhovala z Ostravy do Českého Těšína. Od ledna 2007 do března 2012 byl šéfredaktorem měsíčníku Zwrot. Nyní je v důchodu a dále se věnuje literární práci.

Básník a publicista

Od roku 1970 byl členem a v letech 1979–1981 předsedou polského uměleckého sdružení SLA PZKO (Sekcja Literacko-Artystyczna Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego – Literárně-umělecké sekce Polského kulturně osvětového svazu) v Českém Těšíně. Je členem třinecké Grupy Literackiej ’63, zakladatelem, členem hlavního výboru a předsedou Cieszyńsko-zaolziańskiego kręgu Górnośląskiego Towarzystwa Literackiego w Katovicach.

Vydal poemu W orszaku (Katovice 1980), sbírku poezie Raczkowanie czyli Wierszyki z kojca (Třinec 1991), Dwa poematy (Třinec 2002). Pro loutkové divadlo Bajka v Českém Těšíně napsal divadelní hru Lampa Alladyna (1979) a spolu s Wilhelmem Przeczkem v roce 1974 hru Hasabór. . Pozornost si zaslouží i Kaszperovy reportáže z Těšínského Slezska a rozhovory s předními osobnostmi umění a kultury z Těšínska po obou stranách řeky Olzy shrnuté v knize Zioła na kamieniu I., II. (Český Těšín 1999, 2006).

Svou tvorbou je zastoupen v almanaších, antologiích a sbornících Zaprosiny do stołu (Český Těšín 1978), Światłocienie (Ostrava 1976), Słowa i krajobrazy (Katowice 1981), Imię ziemi (Opole 1982), Suita zaolziańska (Opole 1985), Zaproszenie do źródła (Toruń 1987), Punkt zwrotny (Český Těšín 1987), Nocny list z Krakowa (Kraków 1990), Z biegiem Olzy (Katowice 1990), II Najazd Poetów na Zamek Piastów Śląskich w Brzegu (Opole 1991), III Najazd Poetów na Zamek Piastów Śląskich w Brzegu (Opole 1992), Odnajdywanie siebie (Třinec 1976) aj.

Kaszper přeložil divadelní hru Jána Soloviče Expres Meridián pro Polskou scénu Těšínského divadla (Český Těšín 1977), jako scénárista se podílel na uvedení polsko-české verze divadelní hry na Evy Patákiové Edith a Marlene (Česká a Polská scéna Těšínského divadla, Český Těšín 1998) a televizního programu Zaolzie literackie (Polská televize, Vratislav, 1996).

Publikoval v řadě literárních a společensko-kulturních časopisů: Głos Ludu, Kalendarz Śląski, Kulturní měsíčník, Literární měsíčník, Modrý květ, Głos Ziemi Cieszyńskiej, Kalendarz Cieszyński, Kalendarz Ustroński, Kronika Beskidzka, Literatura, Nadodrze, Opole, Poglądy, Sigma, Śląsk, Tak i Nie, Tygodnik Kulturalny, Regiony, Student, Tvorba, Zwrot, Życie Literackie aj.

Věrný svým zásadám

Pro Kaszpera je příznačná věrnost jeho uměleckým zásadám, k nimž patří polemika s úzce chápaným regionalismem, která je ovšem zřetelnější v jeho publicistice, a to s nepřáteli jakýchkoliv uměleckých inovací, s tradicionalisty, se strážci domnělé celistvosti literatury, ať už regionální nebo národní polské anebo jednoduše kultury určité civilizace. Konzervativní názory podle něj dusí zdravý umělecký vývoj, za který se básník cítí v určité míře odpovědný, jako popílek či prach dusí rostliny, a překážejí umělci v jeho potřebě dobrat se pravdy bytí. Úsilí o proniknutí přes tyto nánosy, dozrávání k formě, která by obsáhla novou skutečnost i umělcovy zkušenosti, aniž by zpřetrhala pouta s hodnotami minulosti, to je pravděpodobně zásadní princip Kaszperovy tvorby.

Demonstrujme to alespoň jedním citátem z Kaszperovy publicistiky: „Nie tak dawno temu, może dziesięć, piętnaście lat wstecz, powszechny sprzeciw budziły próby rodzimych twórców nawiązania do wiodących na świecie, szczególnie w Polsce, kierunków artystycznych. Strzelano do bezbronnych z różnych armat, ale najbardziej grzmiało działo tradycjonalistów. Zrzesztą słusznie: ktoś musi stać na straży ciągłości kultury, obojętnie – regionalnej, narodowej czy po prostu kultury określonej cywilizacji. Zastanawia jednak w tej bitewnej wrzawie sposób, w jaki tzw. nowa sztuka została zaatakowana oraz stopień intelektualnej dojrzałości atakujących.

Eksperymenty artystyczne zanegowano natychmiast, nie usiłując nawet o zrozumienie ich sensu, z góry skazując twórców na banicję ze społeczeństwa. Przy czym argumenty, uzasadniające wyrok, nie były formułowane przez znawców ani entuzjastów sztuk pięknych, lecz przez ludzi, którzy – wychowani na przedwojennych prawidłach życia godziwego – akceptowali estetykę ładu i porządku, tak bardzo zgodną z ładem i porządkiem podgórskich gospodarstw chłopskich, ukrytych przed światem, biorących ze świata to tylko, co im wychodziło na dobre. Innymi słowy mówiąc – odbiorca zaatakował swoim mikroświatem. Mikroświat wbił na sztorc. Jak kosę…“ (KASZPER 1977: 35–36)

O opravdovosti kritikovy polemiky se slezským regionalismem a odpůrci nových literárních směrů v regionální literatuře není pochyb. V Kaszperově výpovědi upoutá kritika symboliky, která připo¬mene postuláty formulované na stránkách kulturní přílohy k novinám Głos Ludu s názvem Szyndzioły (vedené P. Kubiszem v letech 1947–1949), že se krásné věci zpod bes¬kydských střech „rolnických hospodářství“ mají navrátit, odkud přišly – k lidu, a spolu s tím autorovo použití symboliky, charakteristické pro časopis Sztorcem, který před válkou vydával zmíněný P. Kubisz a jehož byl jediným redaktorem – postavení kosy ostřím vzhůru či naostro. Nejen že nám tyto sym¬boly znějí obzvlášť povědomě, ale dokladují přebírání symboliky zakódované v povědomí polských obyvatel těšínského regionu a s ním spojených hodnocení. K. Kaszper vskutku pokračuje ve stopách P. Kubisze a v jeho destrukci zažitých stereotypů regionální kultury.

Budování nové hierarchie

Klíč k pochopení poezie K. Kaszpera představuje podle B. S. Kundy (KUNDA 1980: 26) báseň Głosa do „Barbarzyńcy w ogrodzie“: „niestety nie pozbieram już tych okruchów / rozpadły się w pył / ulotniły w powietrze / już nawet nie oddycham nimi // amfory kojarzą się z fajką / a glina z porządkiem.“ (In: Światłocienie, red. Kazimierz Kaszper Ostrava, Profil, 1976, s. 27.) Báseň je dokladem propojenosti autorovy poetiky s poetikou polské Nové vlny; v tomto konkrétním případě již titul básně ukazuje na aluzivní vztah k proslulé knize esejů Z. Herberta Barbarzyńca w ogrodzie (1962), které „zakotvují Poláka a vůbec člověka z východní Evropy v evropské kulturní tradici, v jejích univerzálních symbolech a mýtech. Zároveň ukazují, jak dávná a silná pouta spojují domnělého barbara s touto kultu¬rou.“ (Viz Herbert, Zbigniew. In: Ludvík Štěpán et al. Slovník polských spisovatelů, Praha, Libri, 2000, s. 183.)

V Kaszperově případě jde o vztah polemický, dlouhodobě formovaný zakotveností v rodné kultuře a zkušeností s kulturou celonárodní a evropskou. Tento vztah autor tematizuje v řadě básní antologie Światłocienie (např. Moje gospodarstwo, básně bez titulu To jest mój dom, Kiedy przyszło płacić rachunek).

Jedním z charakteristických jevů, jímž se Kaszperova poezie odlišuje od jiných polských autorů českého Těšínska, je destrukce. Jak si povšiml B. S. Kunda, není provázena rezignací, neboť po rozkladu nastupuje snaha o budování nové hierarchie hodnot. V básni Ze zwierzeń ludoznawcy následuje po obrazu zaprášené půdy domu, plné haraburdí, kde se nacházejí staré slezské lidové (či lidovýchovné) kalendáře, dlouhodobě utvářející národnostní a regionální povědomí obyvatel tohoto kraje.

Báseň obsahuje překvapivé svěření: „jestem na strychu sam na sam / z nimi / którzy czytali Pismo Święte / i zapisywali żywy inwentarz / na jego marginesie“ (in: Światłocienie, op. cit., s. 30). Tímto „živým inventářem“ nejsou jen domácí zvířata, která jsou obyvateli regionu zaznamenávána z četby stránek Písma Svatého, ale je to i „nieuchwytny, zmieniający się, a więc żywy inwentarz zdarzeń domagających się wspólnego mianownika, usensowienia. Inaczej rozpada się w pył“

Básník si klade otázku po smyslu jakéhokoli pokusu o záchranu ma¬teriálních pozůstatků minulosti, kterou chápe nejen v národopisném diskursu, ale v rovině obecnější; pokud záchrana nemá vyšší smysl, vzniká jen muzeum, skanzen mrtvých věcí bez onoho „živého inventáře“. Je tedy nutné dát takovému počínání smysl, najít společný jmenovatel, na který by se mohly převést pozůstatky nejen materiální, ale i duchovní kultury těšínského obyvatelstva.

Vztah k regionalismu

K národopisné problematice se úzce pojí Kaszperův vztah k literárnímu regionalismu. Polemika s ním je vedena zejména z pozic literární kritiky, ale najdeme ji i v několika autorových básních, například ve Wieczoru wspomień, dedikovaného těšínskému fotografovi Franciszku Bałonovi:

„Odwiedził mnie przyjaciel / cuchnął siarką i moim potem / Co słychać? zapytałem / Przypomnij sobie! zadrżał // Wtedy mijaliśmy się w mrowisku / matka z tubą przylutowaną do ust / ojciec z kwasem na języku / wierciliśmy coraz to nowe tunele / nie chciały się przeciąć / kopiec drżał od naszych wysiłków / marzyliśmy o przypadkowym kiju / w dłoni dobrego przechodnia / niechby zburzył / wspólnie zaczęlibyśmy budować // Wtedy / zbutwiał język / z każdym wspólnym posiłkiem / ujadaliśmy więcej słów / zapadliśmy na niestrawność porozumienia / rzucaliśmy się sobie do ust / wydłubywali między zębami resztki zgłosek / aż doszliśmy do gołych szczęk / drżały / ustaliliśmy że w przyszłości będziemy używać / wyłącznie wykałaczek // Wtedy zostałem sam / w krótkich spodenkach / z encyklopedią na kolanach / zamknąłem oczy i słuchałem szumu krwi / kiedy chodnikami zaczęła płonąć rzeka / zapukał do drzwi mój przyjaciel / strach / Co słychać? zapytał / Zapamiętaj! zaskomlałem.“ (In: Światłocienie, op. cit., s. 33–34.)

Skrytou polemiku s regionalismem a literárním či kulturním životem českého Těšínska spolu s bilancováním literárních úspěchů, ať skutečných nebo jen domnělých, najdeme i v dalších básních (básně bez titulu Przesadziłem w swój ogródek, Wyrosłem na frywolnych piosenkach).

Doufání v obnovení

V Kaszperových básních z poslední doby je leitmotiv rozpadu doplněn o herbertovsky expresivní obrazy barbarské minulosti v kontrastu s postmoderní a na nových informačních technologiích založené společnosti. V rukopisné básni Ithaka 1989 se prolíná zboření berlínské zdi (nebo stržení železné opony obecně) s orgiastickým divadlem, jež atmosférou připomene představení v římské aréně, které je nyní provázeno „vířením sonetů značky Windows“:

„kiedy zaczęto burzyć mur / publiczność wstała z miejsc // widoczność była doskonała / reflektory z góry Ol omiatały kontynent / barbarzyńcy paradowali w tunikach / obywatele napinali mięśnie okrężne ust // temeratura rosła z każdym uderzeeniem tarana / najmniejsze pecynki gruzu / odprowdzały roje sonetów marki windows // kiedy europa zsiadła z byka / amfiteatr oniemiał // poczęcie przez rozebranie / poczęcie przez rozebranie / orgastyczny spektakl puszczania widnikręgu! / piszczały dziewice w sypialniach bogów / kremla i kapitolu // kiedy pod stopami zaczęła zgrytać / goła ziemia / na arenie pojawił się żebrak Od // uczta trwała do świtu / niektórzy přeżyli.“

Rozpad materiálních věcí nebo zkostnatělých institucí, nemožnost vzájem¬ného porozumění, iluze, které lyrický subjekt choval vůči světu a jeho možnos¬tem, není motivem jednoznačně negativním, nevyplývá z něj zavržení světa. Ztrátu iluzí neprovází vždy rezignace, která většinou doprovází destrukci. Úsilí o autenticitu bytí ústí do naděje na přežití a obnovení nebo založení hodnot nových.

Na pohraničí kultur

Pro Kaszpera je těšínské pohraničí symbolem kulturní interference, který dokázal propojit s motivem všednosti, s konkrétním časem a prostorem, což se projevilo v poněkud jiné volbě motivů, v odlišné podobě lyrického hrdiny (s větším zohledněním národního kontextu než jeho periferních variant), což činí jeho poezii v lokálním písemnictví do značné míry výjimečnou.

Kaszper pracoval jako redaktor týdeníku Głos Ziemi Cieszyńskiej. V Těšíně se také oženil. Své trpké zkušenosti s přechodem hranice mezi oběma „spřátelenými“ socialistickými státy k rodičům do Vendryně a zpět k rodině a do zaměstnání v polském Těšíně našly odraz v básni Cienie, věnované básníkovi Wilhelmu Przeczkovi:

„już ciebie nie wywlokę z tamtego poddasza / już ze mną nie wyjdziesz na drogę / inna przed nami rozwarta komnata / próżna tęsknota za domem /…/ byliśmy wierni pokorni i niepamiętliwi / z jednego źródła piliśmy zatrutą bajkę / las zgęstniał w niemy labirynt / wiatr zdmuchnął ostatnią zapałkę“ (in: Zaproszenie do źródła, red. Czesław Niedzielski. Toruń, Toruńskie Towarzystwo Kultury, 1987, s. 15).

Z básně vycítíme náladu rezignace, lyrický subjekt se staví skepticky k pokusům o oživení polského literárního života na českém Těšínsku, cítí se podveden, neboť spolu se svými kolegy, kteří projevo-vali věrnost, pokoru, ale nevzali si poučení z historie, na niž se ostatně ani nerozpomínali, „pili z otrávené pohádky“, až ztratili naději, kterou sfoukl vítr jako poslední sirku.

Duální prožívání

Polský badatel Alfred Wolny si při svém zamyšlení nad polskou literaturou českého Těšínska povšiml, že pohraničí kultur neprobíhá jen vně jedince, ale také uvnitř jako dvojí druh zkušenosti, vlastní identity a podvědomí. Tato dvojakost prožitku se stala hlavním motivem Kaszperovy poémy Suita zaolziańska. Poému tvoří několik básní, které se dále dělí na zpěvy. Jednotlivé básně nesou názvy Preludium, Genesis, Polonaise, Coda a Finále, takže s výjimkou biblického pojmu Genesis už tituly navozují ráz hudební skladby, byť nejde přímo o formu suity.

Lyrický subjekt v básnickém Preludiu klade otázky spojené s plynutím času, stíráním detailů v paměti, aby dospěl k otázce poslední: „jaki kolor mają oczy / w których zgasła nadzieja?“ (In: Suita Zaolziańska, red. Mieczysław Bucik et al. Opole, Opolskie Towarzystwo Kulturalno-Oświatowe, 1985, s. 29.) V básni Genesis vystupuje postava otce, který seje s prázdnýma rukama, ale přesto věří, že ze zrna bude chléb. Tento pocit jistoty lyrický subjekt nesdílí, cítí příliv cizí krve a ironicky poznamenává, že „uroczsystej wymianie ciałek / towarzyszy głęboki oddech / zrozumienia“ (Tamtéž, s. 30). Dějiny se odehrávají mimo lidskou vůli, lyrický subjekt odmítá historický determinismus.

Závěr básně Genesis je komplexem dramatických otázek, jakýmsi básnickým kádrovým dotazníkem, za nímž následují odpovědi (tím vzdáleně připomene na podobném principu založenou prózu Jiřího Gruši Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele, 1990) do-týkající se identity vykořeněného člověka, zmítajícího se mezi protiklady: „imię? / nazwisko? / miejsce urodzenia? / miejsce zamieszkania? / od: wędrować / narodowość? wędrowiec / obywatelstwo? marzenie / kim jesteś – / z imienia z nazwiska z miejsca urodzenia / z miejsca zamieszkania z pochodzenia / z przynależności z narodowości z obywatelstwa / z każdego z osobna najbardziej z marzenia / z tęsknoty z żalu z wiary z baśni z legendy / z wielkiej improwizacji z wiązania końca / kłamstwa z końcem rozumu z bólu“ (tamtéž, s. 30).

Nová verze básně

Báseň se dočkala novější verze, pro niž autor provedl několik drobných změn v souladu se svou aktuální situací, neboť K. Kaszper později nežije v polském Těšíně, ale ve Wędryni. Podle A. Wolneho je třeba vzít v úvahu, že básníkova trpká slova byla formulována v době výjimečného stavu v Polsku, kdy bylo přecházení hranice mezi Československem a Polskem omezeno a nebyl umožněn malý pohraniční styk ani pro rodiny, které byly rozděleny státní hranicí; ta se stala hranicí ideologickou.

Další báseň ve sbírce nese název Polonaise a je dramatickým obrazem hlučného krakovského života, plného ruchu velkoměsta, kde je v hodné místo k literární tvorbě („przemieniamy słowo w słowo“, in: Suita Zaolziańska, op. cit., s. 31; variantně: „przekuwamy słowo w słowo“, in: Dwa poematy, Třinec, Grupa Literacka ’63, nestr.), kde se naskýtá příležitost k připíjení s kamarády a slavnými kolegy spisovateli („z Chełmickim Konradem Hłaską z Krzysztofami Kamilami / z Kadenem z Tadeuszem ze Stedem z Rafałem“; za tato křestní jména /i přezdívky/ není obtížné dosadit si příjmení známých polských autorů) až k fyzické (nebo snad metafyzické?) bolesti, kdy „wyjesz jak smok / którego spala pragnienie“ (tamtéž, s. 31); narážka na proslulý znak Krakova „smoka“ (draka) je naprosto zjevná.

V básni Coda se navrací motiv cizího vlivu na rodnou kulturu z básně Genesis (kritika cizích předpon v rodném jazyce a lámání koncovek); návratný motiv koresponduje se snahou napodobit v poémě hudební formu. Ve Finále se lyrický subjekt distancuje od reality společenské situace té doby: „ziomkowie niosą w pochodach transparenty…“ (tamtéž, s. 32). Opět se nabízí srovnání dvou verzí básně, jejíž pointa tentokrát prozrazuje, co bylo v roce 1980, kdy byla poéma napsána („styczeń – marzec 1980“, in: Dwa poematy, op. cit., nestr.), pouze naznačeno a ponecháno na čtenáři, aby si domyslel: „byliśmy / jesteśmy / będziemy“ (tamtéž). Nečekaně a překvapivě se po tak dramatickém a pesimistickém obrazu totalitního života po obou stranách hranice a konstatování odumírání rodné kultury objevuje ve finále poémy nadějeplné, s ohledem na dosud užívaný básnický jazyk snad až příliš deklarativní a patetické závěrečné zvolání.

Suita zaolziańska rozhodně patří básnickou formou, poetickým jazykem a filozofickou rovinou díla k tomu nejlepšímu, co od 80. let 20. století v polské poezii českého Těšínska vzniklo.

Hranice uvnitř

Skutečnost, že hranice neprobíhá jen mezi lidmi, ale v případě příslušníků polské národnostní menšiny i „uvnitř“ člověka, dokládá i další Kaszperova báseň Liryk nadzieja. Báseň byla napsána už v nových politických podmínkách. Autor doprostřed hranice položil pomyslné „wahadełko“ a tato metafora odkazuje na váhání mezi tím, co je polské a co české; dilema, že se Poláci z Těšínska cítí v Polsku jako Češi a v České republice jako Poláci, provází několik jejich generací: „Po drugiej stronie rzeki / Chłopcy noszą w kieszeniach wiatr / Dziewczyny wielkie oczy / Niebo staneło w drzwiach / Wahadłowych miłości.“ (In: III Najazd Poetów na Zamek Piastów Śląskich w Brzegu. Opole: Brzeskie Centrum Kultury, 1992).

Postřeh Alfreda Wolneho o hranici „uvnitř“ potvrzuje také výzkum lingvistky Ireny Bogoczové z Filozofické fakulty Ostravské univerzity u nejmladší generace Poláků na českém Těšínsku. Z jejího výzkumu vyplývá, že „polscy uczniowie akceptują swoją narodowość, nie pragną ani nie zamierzają jej zmieniać. (…) Fakt, że nie czują się Czechami, wcale nie oznacza, że identyfikują si z Polakami z Polski. (…) Zdecydowana większość informatorów uważa za swoją ojczyznę państwo czeskie. (…) Większość zapytanych czuje się w Polsce obco, nikt nie ma ochoty zamieszkać w Polsce na stałe. (…) Pojęcie ojczyzny utożsamiane jest z pojęciem ojczysty region, strony rodzinne, rodzinne miasto / wieś, dom, najbliższa okolica.“

Vratislavský kritik Bogusław Sławomir Kunda v roce 1980 konstatoval, že autoři generace antologie Światłocienie, do které patří Kaziumierz KJaszper jako její čelný reprezentant, „dalecy są od moralizatorskiego stosunku do polityki“ (KUNDA 1980: 26). Po roce 1989 v Kaszperově poezii naopak přibývá hodnocení politické situace v zemi, ale i v Evropě (v podobě její umělecké reflexe), patrně pod vlivem uvolnění intelektuální vrstvy polské „menšinové“ společnosti z ideologického korzetu totalitního Československa a nové příležitosti k svobodnému myšlení o současné společnosti.

K. Kaszper tak činí symbolicky a šifrovaně, jeho básnické obrazy se jen pozvolna a líně pohybují kupředu, místy se bezprostředně za sebou doslovně opakují, lyrický subjekt se nachází v jakémsi hypnotickém stavu jako při nábo¬ženském vytržení či drogovém transu, s ohledem na regionální tradici se v nečekaných a překvapivých souvislostech objevuje desakralizace i radikální (postmoderní) ironie.

Svědčí o tom báseň Via Appia Cupiditas: „kondukt posuwał się żwawp naprzód / kapłan / ministrant ministrant / grabarz / kompinia druidów w aksamitnych rękawiczkach // przechodnie ze zrozumieniem / pochylali głowy i padali na kolana / chociaż dawno nie smakowali tak wyszukanej parady śmierci / i zmartwychwstania // wolny od przeszłości / wolny od przeszłości / kapłan namaszczał karłów / tekstem z wizytówek nowego kandydata na boga / wolny od teraz / wolny od teraz / ministranci wyzwalali okolicę z zużytych herosów / kozikiem biesiadnym dworaków z zaciągu // grabarz faksował trupya / pod symbolem / jemioły demokracji // kondukt posuwał się żwawo naprzód / gościniec obrastał katakumbami / żywych umarłych.“ Dojem pomalého a slavnostního pochodu umocňují stylistické figury, zejména epizeuxis, tedy prosté opakování slov za sebou, kterou najdeme i v jiných Kaszperových básních, zde již citovaných.

Moderní hledění

Kaszper je básník a publicista, který od druhé poloviny 70. let minulého století vnesl do paradigmatu polské „menšinové“ kultury českého Těšínska moderní pohledy a názory odpovídající dynamickým pohybům a změnám v polské společnosti a kultuře. V současnosti je jeho básnická tvorba ovlivněna i postmoderními přístupy. Už v roce 1980, kdy v Katovicích vyšla Kaszperova sbírka Worszaku, uvědomil si modernost autorovy poezie katovický literární kritik Stanisław Piskor:

„Największym komplementem, jakim mogę obdarzyć poetę – to stwierdzić, że jest on współczesny. Kazimierz Kaszper w swoich wierszach jest współczesny pod każdym wzgłędem, nie tylko formalnym. Przede wszystkim wzbudza uwagę (i zaufanie czytelnika) myślowa zawartość przekazu w tonie konfesyjnym, przede wszystkim autoanaliza własnej sytuacji poety w kontekście bytowania w określonych warunkach. Każdy wiersz jest ekspresją ładunku myślowego, który porusza, zmusza do myślenia, dokumentuje sytuację egzystencjalną podmiotu, jego niepokoje, ważne pytania, które rozgrywają się w pełnym skupieniu.“

Novinář a básník Kazimierz Kaszper při hodnocení vývoje literárního života polské menšiny českého Těšínska po roce 1945 sám uvádí, že v 90. letech 20. století se kulturní dostředivé tendence změnily na odstředivé. Idea regionálního společenství, která dříve integrovala polský menšinový národnostní život, byla nahrazena myšlenkou evropského a obecně lidského společenství. (KASZPER 2003: 96) To lze chápat i jako výzvu k dalším tvůrčím počinům, do kterých přeji Kazkovi příslovečných „Sto lat!“

Libor Martinek

Štítky: ,

Komentáře


Čtěte také


Parfém jako dárek: čemu věnovat pozornost při výběru
Září062020

Parfém jako dárek: čemu věnovat pozornost při výběru

Film připomíná Rodinný modelářský piknik v Ustroni
Říjen272020

Film připomíná Rodinný modelářský piknik v Ustroni

Jablunkov investoval dva miliony korun do oprav cest
Říjen262020

Jablunkov investoval dva miliony korun do oprav cest

Ve vislanské knihovně si připomněli 80. výročí úmrtí Jana Sztwiertni
Říjen252020

Ve vislanské knihovně si připomněli 80. výročí úmrtí Jana Sztwiertni

Polská mateřinka v Bludovicích bude mít druhou třídu 
Říjen192020

Polská mateřinka v Bludovicích bude mít druhou třídu 

Lanová dráha na Čantoryji podstoupí každoroční údržbu
Říjen172020

Lanová dráha na Čantoryji podstoupí každoroční údržbu

Akvarely Ewy Ćmok
Říjen152020

Akvarely Ewy Ćmok

Konference v Ustroni přiblíží papeže Jana Pavla II. jako turistu
Říjen132020

Konference v Ustroni přiblíží papeže Jana Pavla II. jako turistu

Památník tragédie na Dole Dukla čeká renovace
Říjen112020

Památník tragédie na Dole Dukla čeká renovace


#KTOTYJESTEŚ

ZWROT TV

Ministerstvo Kultury Fundacja Fortissimo

www.pzko.cz www.kc-cieszyn.pl

Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro národnostní menšiny.
Projekt finansowany ze środków Kancelarii Prezesa Rady Ministrów w ramach Zadania publicznego dotyczącego pomocy Polonii i Polakom za granicą.
Publikacja wyraża jedynie poglądy autora/ów i nie może być utożsamiana z oficjalnym stanowiskiem Kancelarii Prezesa Rady Ministrów i Fundacji "Pomoc Polakom na Wschodzie".

Website Security Test