„Přemýšlím v nářečí.“ Marian Adámek a Marek Grycz mluvili o sportu, Třinci i své identitě

TŘINEC / Setkání v třinecké knihovně se neslo v příjemné, téměř rodinné atmosféře. A v tomto případě to platilo doslova – hokejista Marian Adámek a moderní pětibojař Marek Grycz jsou totiž bratranci. V úterý 6. října se oba sportovci zúčastnili besedy z cyklu „Po naszymu ve světě“, během níž vyprávěli o svých sportovních zkušenostech, zážitcích i vztahu k rodnému regionu. Nechyběly ani veselé historky.

Dva bratranci na jednom pódiu

Více než hodinovým setkáním provázel Michal Raszka, spoluzakladatel projektu Saves Help, který propojuje profesionální sport s pomocí lidem v obtížných životních situacích.

Moderátor sice mluvil česky, hned na úvod však upozornil, že oba hosté si přejí odpovídat výhradně po naszymu, tedy místním nářečím. Publikum, jehož značnou část tvořili příbuzní obou sportovců, s tím nemělo nejmenší problém.

Marian Adámek a Marek Grycz jsou bratranci – hokejistova maminka a pětibojařův tatínek jsou sourozenci.

Obránce třineckých Ocelářů dostal hned na začátku otázku, zda ho hokej i po tolika sezonách stále baví.

„Příští rok to bude deset let od maturity a já jsem vlastně pořád stejný kluk. Před tréninkem s ostatními blbneme na stadionu a pořád mě to všechno baví. Hokej hraju skoro 25 let a stále mi přináší spoustu radosti,“ vyprávěl Adámek.

Marek Grycz se zase podělil o své vzpomínky na Třinec.

„Když se řekne Třinec, jako první se mi vybaví polská škola a výhled z ní na Třinecké železárny. Pamatuju si také, že tam, kde dnes stojí Tesco, bývaly obyčejné domy. Trávili jsme tam spoustu času, stejně jako u Olzy, ve které jsme se koupali. A samozřejmě mám Třinec spojený i s hokejem. Bylo by asi divné, kdyby ne,“ dodal s úsměvem.

Být „tu stela“, polské kořeny a mluvení po naszymu

Během besedy přišla řeč také na národní identitu, vztah k rodnému kraji a používání místního nářečí.

„Když jsem byl mladší a začal jezdit na soustředění do Prahy, všichni si dělali legraci, že přijel ten Polák. Všichni kluci z Prahy věděli, že jsem tu stela, že pocházím z Třince. Přitom někteří další mladí sportovci, kteří nebyli z Prahy, svůj původ raději tajili. Nechtěli říkat, odkud jsou. Já to měl přesně naopak. Za svůj původ jsem se nikdy nestyděl,“ vzpomínal Grycz.

Podle Mariana Adámka však nebylo vždy jednoduché otevřeně se hlásit ke svému původu.

„Není to vůbec snadné. Dříve se nám v našem regionu spousta Čechů posmívala. Když jsem chodil do polské školy, slýchali jsme různé poznámky. Musel jsem se s tím vyrovnávat i v klubu. Někdy jsem se dokonce bál mluvit se svým tátou po naszymu, aby se mi ostatní nesmáli,“ popisoval hokejista.

Dnes už je podle něj situace úplně jiná.

„Teď je to přesně naopak. Když někdo v kabině řekne něco po naszymu, všichni se usmívají, protože jim to připadá fajn a oživuje to atmosféru. Často se mi stává, že v hlavě přemýšlím po naszymu, a když pak něco spontánně řeknu, vyjde to ze mě taky po naszymu. A ostatním se to líbí,“ dodal obránce Ocelářů.

Co je na vrcholovém sportu nejtěžší?

Marek Grycz dostal také otázku, která z disciplín moderního pětiboje ho baví nejvíce.

„Myslím, že všechny kromě plavání. Většina pětibojařů právě plaváním začíná a dostat se na dobrou úroveň trvá strašně dlouho. Od šesti let musíte každý den chodit na hodinu až hodinu a půl do bazénu. Nevím, koho to může bavit. Hodinu a půl jste sami ve vodě a jediné, co slyšíte, je žbluňk, žbluňk,“ vyprávěl se smíchem.

„Jestli to někoho baví, tak si podle mě trochu lže do kapsy,“ dodal žertem.

Po olympijských hrách v Paříži v roce 2024 prošel moderní pětiboj zásadní změnou. Jízdu na koni nahradil překážkový běh.

„S touhle disciplínou mám trochu zvláštní vztah. Když patnáct let jezdíte na koni, což mě navíc opravdu bavilo, a najednou vám tuto disciplínu nahradí něčím úplně jiným, není jednoduché se přizpůsobit. Zvlášť když už máte tolik zkušeností, které se promítají do dobrých výsledků. Ale není to špatné. V překážkovém běhu nejsem ani nejlepší, ani nejhorší,“ zhodnotil Grycz.

Marian Adámek zase přiblížil, jak se připravuje na hokejové zápasy.

„Často si představuju různé situace, které mohou na ledě nastat, a přemýšlím nad tím, co nám říkal trenér. A pak je všechno stejně jinak,“ poznamenal.

Má také své předzápasové rituály.

„Snažím se třeba už od rána jíst v přesně stanovených časech, aby sacharidy začaly působit ve správnou chvíli a účinek kofeinu zase včas odezněl, abych mohl večer usnout,“ vysvětlil.

Olympijské hry a česká reprezentace

Během besedy se mluvilo také o účasti Marka Grycze na olympijských hrách v Paříži a o působení Mariana Adámka v české hokejové reprezentaci.

Jak uvedl olympionik z Bystřice, mnohem náročnější pro něj bylo vybojovat si účast na olympiádě než samotný start.

„Kvalifikace je dlouhý proces a dostat se na olympiádu je velmi těžké, zvlášť v moderním pětiboji. Samotný start sice nebyl úplně za odměnu, protože i na něj se člověk musí připravit a být ve formě, ale ve srovnání s tím, kolik práce stojí samotná kvalifikace, se to nedá srovnat,“ vysvětloval.

Účast na olympijských hrách pro něj přesto znamenala splnění velkého snu.

„Musím říct, že olympiáda byla splněným snem, i když tlak je tam obrovský. Pamatuju si jízdu na koni, která se konala ve Versailles, přímo ve versailleských zahradách. Na běžných závodech bývá maximálně tisíc diváků, ale tam jich bylo asi sedmnáct tisíc! A vy musíte nasednout na koně, kterého vlastně moc neznáte, a závodit před takovým davem. Lidé fandí, natáčejí videa. To prostě nemůžete nevnímat,“ popisoval Grycz.

Marian Adámek zase zavzpomínal na svou cestu do české hokejové reprezentace.

„Vždycky jsem o tom snil. Kdyby mi ještě před třemi nebo čtyřmi lety někdo řekl, že se mi ten sen splní, nevěřil bych mu. Pořád jsem si myslel, že jsou mnohem lepší hráči než já. Ale díky tvrdé práci se mi podařilo toho cíle dosáhnout,“ uvedl.

Na první reprezentační pozvánku přitom nevzpomíná úplně bez komplikací.

„Když jsem dostal první nominaci, měl jsem obrovskou radost. Jenže pak jsem onemocněl a nemohl jsem odjet. Vyšlo to až napodruhé. Trenér reprezentačních obránců mě vzal na další turnaj a tam už jsem si mohl zahrát,“ vyprávěl.

Vzpomněl také na svůj první trénink v národním týmu.

„Byl jsem strašně nervózní. Pak jsem si ale uvědomil, že jsou to všichni normální lidé, stejně jako já, a hned to bylo lepší. Zjistil jsem, že se to vlastně moc neliší od toho, co známe z klubu. A atmosféra byla také skvělá,“ dodal.

Mohli být z Grycze a Adámka muzikanti?

Jeden z dotazů z publika směřoval k hudbě. Oba sportovci totiž pocházejí z muzikantských rodin, jejichž členové působí v hudebních skupinách. Cítili někdy tlak, aby se také vydali na hudební dráhu?

„Do ničeho nás nenutili,“ odpověděl se smíchem Adámek.

„Hudbu miluju, ve volném čase ji hodně poslouchám, ale myslím, že je dobře, že jsme oba zůstali u sportu,“ dodal žertem.

Také Marek Grycz vyrůstal obklopený hudbou.

„Rodiče nás k hudbě vedli. Já mám rád hlavně rock. Doma jsme hodně poslouchali polské rockové kapely, jako jsou Lady Pank, Perfect nebo Budka Suflera, ale také zahraniční skupiny – Rammstein, Metallicu nebo AC/DC,“ zavzpomínal.