Literární rozhovory „Zwrotu“: Witold Szabłowski

REGION / Přijel prezentovat svou reportážní knihu o Turecku „Vrah z města meruněk“, která ideálně zapadá do hlavní linie letošního ročníku Měsíce autorského čtení. První ze série literárních rozhovorů „Zwrotu“, tentokráte s polským reportérem Witoldem Szabłowskim.

Proč právě Turecko?

Turecko z toho důvodu, že je to krásná země. Dostal jsem se tam náhodou, jako student. Opozdil jsem se na setkání ohledně studentských pobytů a všechna atraktivní města už byla zabraná. Zůstalo jen jediné místo. Teprve doma jsem pak zjistil, že letím do Turecka. Později, přirozenou cestou, jsem s touto zemí spojil i svůj pracovní život. Zamiloval jsem se také do turecké kuchyně, která je podle mě nejlepší na světě. Turkové říkají, že vynalezli pizzu. A je to pravda. Existuje něco takového jako lahmacun. Vypadá a připravuje se jako pizza, jenom jinak okořeňuje. Miluji také Turky za jejich pohostinnost. Dokážou si vymyslet neexistující verše z Koránu, aby mohli hosta déle udržet u sebe doma. Ale zároveň prožívají schizofrenickou skutečnost, která vzbuzuje obrovské napětí. Jsou otevření a zároveň konzervativní. Každý Turek je takovým parníkem, který proplouvá mezi kontinenty, Evropou a Ásii. Stejně jako ten, co brázdí Bosforem.

Schizofrenie je spíše darem nebo prokletím?

Obojí. Na jednu stranu je to velké bohatství. Turecko je zemí, kde člověk z Asie se cítí jako v Evropě a Evropan zase cítí chuť Asie. A Turci z toho čerpají výhody: v obchodu i kuchyni, učí se lépe jazyky. Ale zároveň je to také prokletí. Mladé dívky chtějí žít stejný život jako Evropanky. Zkoušejí si džíny a randění. A rodina reaguje vraždou ze cti. Zapojuje se asijský konzervatismus.

Prý jste specialistou na těžká témata. Které z knižních témat bylo právě to nejtěžší?

Určitě vraždy ze cti. Zpracovával jsem jej měsíc. Jezdil po vesnicích a hledal i rodiny, které se rozhodly zabít, i ženy, které přežily. Jedna dívka to štěstí neměla. Zaplatila životem za SMSku, kterou poslala do rádia jako narozeninový dárek kolegovi. Měl jsem pocit, že se čas vrátil o tisíce let.

Jak se vyrovnáváte s takovými tématy?

Zjistil jsem, že nepláču. Lidé vypráví hrůzné příběhy a jen sedím a poslouchám. Kdysi, ještě v Turecku, jsem vše prožíval. Teď slzy vyschly. A to nechci. Proto mluvím se specialistou.

Jak se Vám líbí tento literární festival?

Ačkoliv tempo je vražedné a velice mě mrzí, že nemám čas se zastavit třeba ve Vítkovicích (jelikož se jmenuji Vítek, tak by to bylo i příznačné), tak každé město je jiné a taktéž i publikum. A to je to úžasné.

kc