Z Písečné pod Monte Cassinem. O paměti, odvaze a životě Jana Gazura u příležitosti 100. výročí jeho narození

Dnes (30. listopadu 2025) si připomínáme sté výročí narození Jana Gazura (1925–2011) – jednoho z nejvýraznějších svědků dějin Těšínského Slezska, hrdiny popsaného Melchiorem Wańkowiczem v knize Bitva o Monte Cassino, a především člověka, jehož život a slova se natrvalo zapsaly do paměti celých generací obyvatel našeho regionu.

Jeho osud byl zároveň typický i zcela výjimečný. Typický – protože jako tisíce mladých lidí z Těšínského Slezska byl vtažen do víru velkých dějin, aniž by mohl ovlivnit válečnou politiku. Výjimečný – protože jako jeden z nemnoha dokázal uniknout vnucené roli vojáka Wehrmachtu a postavit se na stranu, s níž se cítil od narození spjat.

Chlapec, který si navzdory všemu zachoval vlastní identitu

Postava Jana Gazura bývá často připomínána jediným krátkým citátem: „Nie strzylejcie, jo je Polok!“. Tato slova se stala symbolem odvahy a zoufalství, ve skutečnosti se však za nimi skrývá mnohem víc než jen dramatický okamžik z jara roku 1944.

Jan Gazur, mladý chlapec z Písečné, měl pouhých sedmnáct let, když ho válka vytrhla z rodného domu a donutila obléknout uniformu Wehrmachtu. Neučinil tak z přesvědčení, ale z děsivé absence volby, typické pro mnoho mladých lidí z tohoto regionu. Volkslista podepsaná jeho rodiči měla rodinu uchránit před tragédií, která postihla nejstaršího bratra Antka, deportovaného do koncentračního tábora.

Dnes si jen těžko dokážeme představit tíhu tohoto rozhodnutí – a to, jak se s jeho následky musel mladý Janek naučit žít.

Mezi životem a smrtí – den, který změnil vše

Na jaře roku 1944 se ocitl pod Monte Cassinem, na místě, kde německé bunkry a spojenecké útoky vytvořily jedno z nejkrvavějších dramat druhé světové války. Právě tam, uprostřed zmatku doprovázejícího německý ústup, se Janek rozhodl k činu, který by mnozí považovali za šílenství: uprchnout z německých pozic a přejít k Polákům.

Čekal sám v temném bunkru, ponechán svému osudu. Věděl, že každý pohyb může znamenat smrt. Když se nad jeho úkrytem konečně objevili vojáci 2. polského armádního sboru, musel v mžiku učinit rozhodnutí, na kterém záleželo úplně vše. Právě tehdy z jeho hrdla zazněl zoufalý, ale pravdivý výkřik. Ta slova mu zachránila život. A otevřela cestu k polské uniformě.

Voják 2. polského armádního sboru – od německé zbraně k polskému orlu

Po přechodu na polskou stranu byl Jan Gazur vyslýchán, absolvoval krátký výcvik a byl zařazen k 3. karpatské střelecké divizi. Od té chvíle bojoval jako polský voják – na Gotské linii i u Boloně. Byl vyznamenán Křížem statečnosti. Tím však jeho putování neskončilo: po válce se ocitl v Anglii a do rodného domu se vrátil až v roce 1947.

Vrátil se – ačkoliv nemusel. Zvolil návrat, protože rodná obec pro něj znamenala víc než místo narození; už jako chlapec k ní hluboce přirostl.

Život po válce: skromnost místo heroismu

Ačkoliv by jeho válečné osudy mohly vytvořit legendu, Jan Gazur neusiloval o slávu ani uznání. Pracoval v dole, žil skromně a k válečným vzpomínkám se vracel nerad. Teprve časem, když jeho děti dospěly a vnučky se začaly ptát, vyprávěl víc. Školy a organizace ho postupně začaly zvát na setkání. V uniformě, vždy připravený, bez patosu hovořil o strachu, odpovědnosti, volbě a svědomí.

Památky, dokumenty, fotografie – stopy výjimečné cesty

V rodinných sbírkách Jana Gazura se dochovaly dopisy psané z fronty, fotografie, vyznamenání, uniforma i první vydání Bitvy o Monte Cassino, které si Jan zakoupil ještě během služby v Polské armádě. Tyto památky spolu s úryvky jeho vzpomínek a svědectvími syna Józefa Gazura a vnuček Anety Biłko Gazur a Aliny Hasan vytvářejí výjimečný příběh o životě a osudech „Jasia z Wańkowiczovy knihy“.

Plnou, rozšířenou verzi reportáže naleznete v listopadovém čísle měsíčníku Zwrot v rubrice „Rodinná památka“.