Jan Raszka – sochař z Těšínského Slezska

Dnes si připomínáme 80. výročí úmrtí Jana Raszky – umělce, jehož tvorba se trvale zapsala do dějin Těšínského Slezska. Narodil se roku 1871 v Ropici a v mládí žil také v Rychvaldě a Pudlově. Právě z místní tradice a z každodenního života obyvatel tohoto kraje vyrůstalo jeho umělecké cítění.

Přestože se jeho profesní dráha později spojila s Krakovem, Raszka nikdy nepřerušil vazby k rodnému regionu – právě zde, na území bývalého Těšínského knížectví, zanechal některé ze svých nejvýznamnějších děl.

Vyrůstal ve vícečetné a chudé evangelické rodině. Jeho životní dráha vedla od žáka obecné školy v Pudlově až k uznávanému sochaři, medailérovi a vysokoškolskému profesorovi. Studium ve Vídni mu otevřelo svět evropského umění, které bylo na přelomu století formováno secesí a nastupujícím art decem. Jeho tvorba se vyznačovala elegantní formou, dynamickou kompozicí a schopností spojovat monumentální tvorbu s jemným detailem.

Díla, která se stala symboly regionu

Pro obyvatele Těšínského Slezska má Raszkova tvorba mimořádný význam. Jeho pomník Měška I., odhalený roku 1931 v Městském lesíku v Těšíně, znovu připomněl v prostoru města postavu prvního těšínského knížete. Raszka v tomto díle propojil respekt k místním dějinám s odvážným modernistickým výrazem. Během druhé světové války byla socha Měška z monumentu odstraněna a uložena na nádvoří muzea v Těšíně. K řece Olze se vrátila v roce 1957.

Ještě silnější symbolický význam má další Raszkovo dílo – Těšínská Niké, odhalená roku 1934 jako pocta slezským legionářům. Pomník byl zničen Němci a poté na dlouhá léta zmizel z veřejného prostoru, čímž získal téměř dvojí symbolický rozměr. Když byl roku 2005 díky iniciativě obyvatel a místních organizací obnoven, vrátil se do Těšína jako výrazný znak historické paměti a kontinuity místa.

Za zmínku stojí také skutečnost, že Raszka spolu s českým sochařem Janem Pelikánem pracoval na návrhu pomníku, který měl ve 30. letech 20. století vzniknout na Žwirkovisku – v místě letecké katastrofy Františka Žwirky a Stanisława Wigury. Tento pomník však nikdy nebyl realizován.

Legionářský umělec a kronikář své doby

Raszka se neomezoval pouze na monumentální plastiky. Vytvářel také medaile, portréty a válečné sochy. Jeho legionářské akvarely, vzniklé během jeho služby v legiích, se vyznačují syrovým pohledem na skutečnost a věcným, zdrženlivým výrazem. Představují cenné svědectví doby, v níž se umění bezprostředně dotýkalo historických událostí. Jako pedagog a organizátor se podílel na utváření krakovského uměleckého prostředí a na sklonku života sepsal své paměti, které později redakčně zpracovala jeho vnučka Joanna Walaszek.

Návštěva u Joanny Walaszek

V prosincovém čísle časopisu „Zwrot“ pozveme čtenáře do domu Jana Raszky v Krakově, kde dnes žijí tři generace jeho rodiny. Dům, který si Raszka ve 30. letech postavil, je sám o sobě výjimečnou rodinnou památkou. Dochovalo se v něm množství soch, medailí, drobných plastik, obrazů i fotografií a v zahradě stojí původní budova umělcova ateliéru. Joanna Walaszek, nejstarší představitelka rodu, v reportáži vypráví o těchto rodinných pokladech i o tom, jak dům dodnes umožňuje vnímat přítomnost dědečka, jeho blízkost a vřelost – přestože se sama narodila až po jeho smrti.

Dnešní výročí je příležitostí připomenout si nejen umělecký odkaz Jana Raszky, ale také to, jak hluboce jeho tvorba vyrůstá z Těšínského Slezska. Pomníky, které vytvořil pro Těšín a celý region, dodnes oslovují – nejen svou výtvarnou podobou, ale i emocí a pevným poutem k zemi, v níž se narodil a vyrůstal.