Divadlo v neogotickém chrámu. „Dziady“ Polské scény v Třinci

TŘINEC / V páteční večer 31. října měli diváci Polské scény Těšínského divadla možnost zhlédnout mimořádné představení – Dziady Adama Mickiewicze v režii Bogdana Kokotka. Tentokrát se jevištěm staly interiéry katolického kostela sv. Alberta v Třinci. Neogotický chrám se pro tento romantický dramatický epos ukázal jako ideální prostor – podtrhl jeho mystickou atmosféru, symboliku i hluboký duchovní rozměr.

V předvečer Památky zesnulých a s myšlenkou na Den nezávislosti

Dziady patří k nejvýznamnějším dílům polského romantismu – k textům hluboce zakořeněným v historii, tradici a duchovnosti národa. Představení představuje scény dušičkového obřadu, které zvlášť silně korespondují s obdobím Památky zesnulých. Zároveň připomíná blížící se polský Den nezávislosti, symbolicky propojujíc úvahy o životě a smrti s ideou svobody – motivy klíčovými pro celé Mickiewiczovo dílo.

Adam Mickiewicz – jeden z nejvýznamnějších básníků romantismu – vytvořil drama, v němž hlavní hrdina prochází hlubokou duchovní proměnou: od romantického Gustava, zmítaného nešťastnou láskou, až po Konrada – vzbouřence a proroka bojujícího za svobodu národa. Tato vnitřní proměna se stává metaforou dospívání jednotlivce i duchovního obrození celé společnosti.

Cyklus Dziadů vznikal po dobu více než deseti let a zahrnuje části II a IV (tzv. vilensko-kaunaské), nedokončené drama (část I) a Dziady III – drážďanské, napsané roku 1832. Všechny části spojuje jednotná tematika: paměť mrtvých, morální zúčtování vin, ale především touha po svobodě a duchovní proměně člověka.

Symbolické propojení umění s úvahou o pomíjivosti a památce zemřelých

Nešlo o první uvedení hry v kostele. Již v listopadu 2024 byla inscenace uvedena v kostele sv. Maří Magdalény ve Stonavě. Nápad uvést Mickiewiczovo drama v chrámu se setkal s pozitivním ohlasem věřících i duchovních. V Třinci přivítal diváky místní farář, otec Marcin Kieras, který zdůraznil výjimečný charakter večera a symbolické spojení umění s reflexí pomíjivosti i vzpomínkou na zemřelé. Představení se těšilo mimořádnému zájmu veřejnosti.

Obřad „dziadů“, který inspiroval Mickiewicze, vychází ze staroslovanských dušičkových zvyků. Jeho jádrem je vzpomínka na mrtvé a kontakt s duchy předků – motiv, který v kontextu divadelní inscenace v kostele získal zvláštní symboliku i emotivní hloubku.