Etnografická sekce PZKO ve Wilamowicích. Po stopách krojů, dědictví a kultury města

WILAMOWICE / V sobotu 13. září se členové Etnografické sekce Polského kulturně-osvětového svazu v ČR vydali na poznávací exkurzi do Wilamowic. Prohlídku zahájili v Muzeu wilamovské kultury a poté se pěšky prošli městečkem. Provázel je Tymoteusz Król ze sdružení „Wilamowianie“.

Na úvod se účastníci výpravy dozvěděli o 96-leté tradici místního regionálního souboru, o muzejních lekcích a o dílnách šití wilamovských krojů. „I lidé, kteří nikdy dříve nešili, odcházejí z kurzů s hotovým krojem,“ zaznělo.

Průvodce také zdůraznil, že zpěv je každodenní praxí, nikoli jen záležitostí pódia: „To stejné se zpívá u ohně i u kořalky.“

Identita a počátky Wilamowianů

V muzejním úvodu Tymoteusz Król akcentoval pilíře identity: kroj, jazyk, tradice a zvyky i silný pocit svébytnosti. Představil rovněž různé mýty o původu obyvatel, upozornil na jejich ideologizaci a vysvětlil, že osídlení proběhlo na lesních územích ještě před ustavením pojmů Polsko a Německo. „Pro Wilamowiany jsou cizí jak Němci, tak Poláci,“ vysvětlil.

Jak uvedl, Wilamowice vznikly ve 2. polovině 13. století (první zápis z roku 1325). Roku 1327 se ocitly v hranicích České koruny a roku 1457 Polského království. Zpočátku zde převládalo zemědělství a tkalcovství, později obchod. „Lepší deko obchodu než kilo práce,“ citoval Król přísloví a dodal, že zde asi sto let trval kalvinismus, což podporovalo podnikavost. Roku 1808 se obyvatelé vykoupili z poddanství a roku 1818 získaly Wilamowice městská práva.

Wilamovský kroj – pravidla a významy

Silným akcentem exkurze byly kroje. Při jejich představení průvodce vysvětloval, že platila přísná pravidla. Každá Wilamowianka, aby se mohla prezentovat v wilamovském kroji, musela mít minimálně osm kompletů pro různé příležitosti. Rozlišoval se dokonce smuteční kroj pro těžký smutek a lehký smutek. Velký význam měly také čepce a jejich barvy. Ženy nosily i korále – podle příležitosti různý počet šňůr.

Vstupenkové svatby

Zajímavostí byly vstupenkové svatby. Do hostince, kde se svatba konala, mohli po zakoupení vstupenky vstoupit i lidé mimo okruh pozvaných. Měli tak trochu roli diváků: nesměli tančit, měli však povinnost objednat vodku. Tento systém pokrýval náklady celé slavnosti. „Bylo to jako obchod,“ shrnul průvodce.

Náměstí a městské stavby

V městské části trasy se hovořilo mimo jiné o náměstí – s domy z let 1832 a 1841, o radnici z roku 1869 s pozdějšími modernizacemi, o neorománských stodolách s charakteristickým „okem prozřetelnosti“, i o hostinci z roku 1888, který po válce fungoval jako kino až do 70. let. Představena byla také pošta a školka sv. Anny z roku 1908, jejíž cílem byla výuka polského jazyka wilamovských dětí, které tehdy hovořily výhradně wilamovsky. Zmíněna byla i kašna s motivem měsíce, odkazující na místní legendu.

Kostel a hřbitov – příběhy a spory

U kostela průvodce připomněl dlouhodobé estetické a politické spory. Objevovala se různá obvinění – jednou se mělo za to, že stavba příliš připomíná luterský sbor, jindy byla kritizována jako „kýčovité svědectví polonizace“. Práce byly přerušeny v roce 1936 a po dobu 25 let stála svatyně bez střechy. Teprve po válce financovala diaspora Wilamowianů z Vídně, Berlína a Londýna vitráže a cementové dokončovací prvky.

Na hřbitově existujícím od roku 1848 jako zajímavost byly nízké ploty chránící hroby před drůbeží – dříve nebyl areál hřbitova oplocen a vstupovala na něj zvířata. Probrány byly také „módy“ náhrobků, například bílé mramory konce 19. století či obelisky, i komunální status nekropole, který umožňoval pohřby baptistů.

Volkslista a poválečné osudy

Król se věnoval také na Těšínsku dobře známému problému volkslisty. Vysvětlil, že ve Wilamowicích se nepřidělovala „jednička“, „čtyřka“ byla používána zřídka, přibližně 20 % obyvatel bylo zařazeno do „dvojky“ a asi 70 % do „trojky“. Zařazení měla často svévolný charakter – stávalo se, že bratři dostali různé kategorie. Asi 40 osob podpis odmítlo. První desítka skončila v Mauthausenu a zahynula.

Po roce 1945 úřady vyhlásily Wilamowice „vlámským ostrovem“, byl zaveden zákaz užívání wilamovského jazyka a tradičních krojů. Probíhala také tzv. „divoká“ vysídlení, která postihla asi 30 % obyvatel. Roku 1956 bylo nařízeno vrácení domů.

Průvodce zdůraznil odhodlání obyvatel, kteří navzdory možnosti odjezdu do Rakouska či Německa ve Wilamowicích zůstali.

Škola a dvojjazyčnost

Při zmínce o škole z roku 1911 Król vyprávěl, jak Wilamowiané získali prostředky na její výstavbu ze dvou stran – z německého i polského prostředí – a poté postavili dvojjazyčnou školu, což vyvolalo pobouření obou táborů. Po rozpadu Rakousko-Uherska fungovaly dvě školy – polská a německá. Nakonec zůstala polská s němčinou jako cizím jazykem.

Před první světovou válkou trvala první třída dva roky. První rok byl totiž věnován výuce polštiny a němčiny, protože děti mluvily pouze wilamovsky.

Vazby na Jablunkov

Na úvod, při přivítání hostů v muzeu, Tymoteusz Król připomněl loňskou návštěvu členů sdružení „Wilamowianie“ na Gorolském svátku v Jablunkově.

Podělil se také o zajímavost: bratr pradědečka jedné z členek sdružení byl farářem v Jablunkově.

Wilamovský jazyk

Zvláštností Wilamowic je wilamovský jazyk. Jak zdůrazňoval Tymoteusz Król, jeho status se v posledních letech změnil. Ve městě se nyní objevují tabule ve wilamovštině a polštině a v posledních komunálních volbách pět ze šesti kandidátů na starostu zahrnulo do svých programů podporu jazyka.

Při prohlídce hřbitova, u hrobů rodiny Biesiků, věnoval průvodce wilamovskému jazyku mnoho pozornosti a promlouval i v tomto jazyce. Vysvětlil, že Florian Biesik, železniční úředník z Terstu, psal wilamovsky básně– mimo jiné o tom, že Bůh stvořil svět ve wilamovském jazyce – a načrtával fantastické dějiny Wilamowianů.

Průvodce citoval také úryvky zdůrazňující hodnotu jazyka a připomněl, že starší obyvatelé vždy hovořili o třech jazycích: wilamovském, polském a německém. Samotný pojem „nářečí“ v jejich povědomí neexistoval.

K velké radosti těch, kteří se zasazují o zachování původních tradic Wilamowianů, přijal den předtím, 12. září, Sejm Polské republiky zákon o uznání wilamovského jazyka jako regionální jazyk.