Paměť, která nehasne. Výroční vzpomínka životické tragédie

V sobotu dopoledne 2. srpna se u Památníku živocické tragédie shromáždili zástupci vedení Havířova a Moravskoslezského kraje, představitelé Velvyslanectví Polské republiky v Praze a Generálního konzulátu Polské republiky v Ostravě, dále zástupci polských organizací, delegace institucí z obou stran hranice i rodiny obětí. Uctili památku 36 osob zastřelených Němci. Každoroční pietní akt má za cíl udržovat paměť na tragické události z 6. srpna 1944.

„V těchto dnech si připomínáme 81. výročí okamžiku, kdy se obyčejné ráno 6. srpna 1944 proměnilo v krutou stopu dějin. Byl to den utrpení a zoufalství. Tragédie v Životicích se stala největší hromadnou vraždou civilního obyvatelstva v tomto regionu. Životice se staly symbolem utrpení, odporu a obrovské lidské ztráty,“ uvedla při zahájení pietního aktu moderátorka ceremoniálu v polštině a češtině Jolanta Bałon.

Významní hosté

Pietního aktu se zúčastnila řada oficiálních hostů. Polskou stranu zastupovali mimo jiné chargé d’affaires Barbara Tuge-Erecińska z Velvyslanectví Polské republiky v Praze a konzul Stanisław Bogowski. Květiny položila rovněž jménem Ministerstvo kultury a národního dědictví Barbara Wojda. Přítomni byli také předsedkyně Polského kulturně-osvětového svazu Helena Legowicz, člen Rady Kongresu Poláků v České republice Michał Przywara a zástupci polských organizací, institucí a měst.

Mezi představiteli českých institucí byli mimo jiné hejtman Moravskoslezského kraje a poslanec Parlamentu ČR Josef Bělica, senátor Andrzej Feber. Pietního aktu se zúčastnil také ředitel Krajského vojenského velitelství v Ostravě, plukovník generálního štábu Jarosław Medek. Nechyběl ani primátor Havířova Ondřej Beránek a zástupci okolních obcí, včetně delegací z Polska.

Svědectví z knihy

Během pietního aktu zazněly také úryvky z knihy Svědectví ze Životic autora Mečislava Boráka, mimo jiné vzpomínky Marie Hawlik na zavraždění jejího manžela Karola Hawlika:

Probudily mě ráno výstřely. Kolem šesté k nám přišla domácí Tomisová, že střílejí všechny, kdo nemají volkslistu. Radila jsem manželovi, aby se šel někam schovat, jinak že ho také zastřelí. Skutečně se někam ukryl, nebylo ho dlouho vidět. Asi v půl deváté se vrátil domů. Ve vesnici už bylo ticho, střelba se neozývala. Mysleli jsme, že už je po všem. Manžel si šel na chvíli lehnout, aby si odpočinul před odpolední směnou. Půl hodiny nato přišli dva gestapáci, doprovázení cizím četníkem. Chtěli volkslistu. Četník to překládal. Pak řekli, aby šel manžel s nimi, vzali ho jen tak v košili a kalhotech. Za Szymszovou stodolou ho zastřelili. O smrti muže jsem se najisto dověděla až před polednem, kdy jsem uviděla z okna, jako jeho mrtvolu veze soused Szelong na trakaři. Ani jsem se na něho nešla podívat. Měla jsem dva týdny po porodu a stejně jsem jeho smrt těžce odležela.

Paměť a společná modlitba

Slovo pronesla také chargé d’affaires Barbara Tuge-Erecińska: „Naše přítomnost zde dnes i v dalších letech – a nepochybuji, že se sem budeme vracet – je také signálem vyslaným všem zločincům na světě. Pamatujeme a protože pamatujeme, uděláme vše pro to, aby se takové zločiny už nikdy neopakovaly,“ zdůraznila.

Kromě proslovů, zapalování svíček a kladení květin doprovázel pietní akt i umělecký program. Vystoupila sólistka Opery Národního divadla v Praze Lucie Silkenová a operní pěvec Władysław Czepiec.

Duchovní část vedl pastor Janusz Kożusznik, který pronesl zamyšlení v polštině a vedl modlitbu v češtině. Závěrem zazněly hymny Polska a České republiky. Symbolicky bylo vypuštěno také 36 holubic – tolik, kolik bylo obětí německé popravy v Životicích.