„Perun není jen závod. Je to zkouška charakteru“ – rozhovor s Marcelem Žuškou

OLDŘICHOVICE / V květnu se v srdci Beskyd konal desátý ročník Perun Maratonu, který je zároveň oficiálním Mistrovstvím České republiky ve skymaratonu. Trasa nebyla jednoduchá – závodníci museli zvládnout šest náročných výstupů na vrcholy Javorový, Ropice, Příslop, Kozinec, Ostrý a zároveň šest technických seběhů. Hlavními organizátory jsou Marcel Žuška a jeho manželka Barbara.

Účastníky Perun Maratonu čekala výzva v podobě 41 kilometrů s převýšením 3400 metrů, což z tohoto závodu činí jeden z nejnáročnějších horských běhů v Česku. Na trase sice byly čtyři občerstvovací stanice, přesto šlo o skutečnou prověrku fyzické kondice, odhodlání i psychické odolnosti. Časový limit devět hodin mluví za vše – a mnozí běžci po doběhu bez váhání přiznali: „Tohle byla pořádná šichta!“

Současně se běžel i půlmaraton na 22 km s převýšením 1900 m, který se ukázal jako skvělá alternativa pro ty, kdo si na celý Perun ještě netroufají.

Závodníci soutěžili ve čtyřech kategoriích: muži do a nad 40 let a ženy do a nad 40 let. Přestože trasa byla tvrdá a náročná, v cíli panovala radostná atmosféra a organizátoři už avizují další ročníky.

Rozhovor s hlavním organizátorem Perun SkyMaratonu Marcelem Žuškou

Deset let Perun SkyMaratonu – co vás stále žene dál? Co je tou hlavní motivací?

Perun SkyMaraton pořádáme už deset let – a pořád nás to baví (smích). V Česku jen těžko najdete maraton, který by byl stejně náročný, ale pro nás je to víc než jen sportovní výzva. Chceme lidem ukázat, že Beskydy nejsou jen Lysá hora nebo Pustevny z turistických letáků. Že existuje i Goralie – kraj s vlastním rytmem, tvrdohlavou krásou a syrovou energií. Divoký, hrdý kus země, který stojí za to poznat jinak než jen pohledem z vyhlídky. A právě Perun je způsob, jak tuhle krajinu zažít naplno – na vlastní nohy, dech i pot.

Vzpomeneš si ještě na úplné začátky Peruna? Co se za těch deset let nejvíc změnilo?

Jasně, na to se zapomenout nedá. Mám to před očima, jako by to bylo včera. Startovali jsme u staré dřevěné boudy vedle vleku, brána napájená z agregátu, cíl přímo na vrcholu Javorového. V chatě bylo narváno, všude propocení běžci, sotva popadali dech, váleli se metr za cílovou čárou. My je hecovali, aby do toho dali poslední zbytky sil. Mělo to neuvěřitelnou atmosféru.

Dneska už závod končí dole ve Flight Parku – je to praktičtější a pohodlnější pro závodníky, fanoušky i zázemí. Máme víc prostoru, můžeme nabídnout doprovodný program pro děti i rodiny. Pořád se snažíme držet vysoký standard, ale za těch deset let to vyrostlo do úplně jiné dimenze. A přesto – ten původní duch Peruna, ta syrovost a poctivost, zůstaly.

Jak dlouho trvá příprava tak velké akce?

Od nápadu po realizaci je to tak půl roku, někdy devět měsíců.

Kolik lidí se na organizaci podílí?

Po celý rok máme stabilní tým – šest lidí. Každý má svou roli: jeden řeší trasu, další logistiku, někdo se stará o partnery a další o dětskou zónu. Ale ten pravý maraton začíná až pár dní před startem. Tehdy se k nám připojí asi třicet dobrovolníků. Značí trasu, obsluhují občerstvovačky – s vodou, ionťáky a ovocem – a hlavně povzbuzují závodníky.

Je to naše sehraná parta – skoro každý rok stejná. Spolehliví, zapálení, srdcaři. Říkáme jim „železný tým“ – bez nich by se maraton prostě neuskutečnil.

Co je pro vás jako organizátory největší výzvou?

Nejnáročnější část příprav se každoročně odehrává ještě dávno před startovním výstřelem – při jednáních s CHKO. Je to takový „maraton v zákulisí“, který vyžaduje hodně trpělivosti, pečlivé plánování a někdy i kompromisy. Náš závod vede chráněnou krajinou, což samozřejmě klade vysoké nároky na ohleduplnost k přírodě, a to plně respektujeme.

Občas to ale znamená i změny na poslední chvíli – třeba úpravy trasy těsně před závodem, což nám může výrazně zamíchat s logistikou. Bereme to ale jako součást hry. Víme, že příroda je to nejcennější, co máme – a právě díky ní je Perun tím, čím je.

Druhou velkou kapitolou jsou jednání s partnery. Ale tam už vnímáme pozitivní posun – čím dál víc firem i institucí chápe, že Perun není „jen“ sportovní akce. Je to živá vizitka našeho regionu. Ukazujeme krásu beskydské krajiny, sílu místní komunity i energii lidí, kteří tu žijí.

Závod dává našemu kraji tvář – drsnou, ale poctivou. A jsme rádi, že si toho čím dál víc partnerů váží a chtějí být u toho.

Je nějaký moment z těch deseti let, který ti obzvlášť utkvěl v paměti?

Jasně. Nezapomenutelný byl příjezd samotného Marca De Gasperiho – mistra světa ve skyrunningu. To pro nás byla obrovská událost. Pamatuji si, že den po závodě se úplně změnilo počasí – na Javorovém napadlo deset centimetrů sněhu! Marco sám přiznal, že v takových podmínkách by trasu nedokončil. „Grande Finále“ z něj doslova vyždímalo vše.

A druhý moment – úplně jiného rázu, ale stejně silný – když jsme poprvé zorganizovali závody v běhu pro děti. Tehdy mi to opravdu došlo: jestli mladým neukážeme, že sport je radost, vášeň a cesta k něčemu hlubšímu, společnost se začne rozpadat. Proto letos děti dostaly úplně stejné medaile jako vítězové maratonu – naprosto si je zasloužily.

Plánujete nějaké změny nebo novinky v dalších ročnících?

Ano, už letos jsme udělali malý, ale důležitý krok – zavedli jsme půlmaraton. Ne každý má sílu nebo chuť pustit se do celé trasy Peruna, tak jsme chtěli nabídnout alternativu. A vypadá to, že jsme se trefili – kratší trasa se opravdu líbila. Všechno nasvědčuje tomu, že zůstane i do budoucna.

A co dál? Máme pár nápadů schovaných v šuplíku, některé dost odvážné. Ale pravda je, že dnes největší neznámou nejsou naše plány, ale to, jestli nám ještě vůbec dovolí běhat po horách…

Co ti dává největší uspokojení po skončeném Perunu?

Asi nejvíc mě dojímá jedna věta, kterou mi každý rok řekne syn: „Tati, uděláš zase Peruna, že jo?“ – a to stačí. Pro mě je to znamení, že to, co děláme, má smysl – nejen sportovní, ale i emoční a generační.

A druhá věc, která mi přináší obrovské zadostiučinění, jsou reakce zkušených běžců. Když někdo, kdo závodil v těch nejtěžších maratonech v zemi, přesvědčeně řekne – To byl nejtěžší závod v Česku – pak víte, že jste nevytvořili jen další běžeckou trasu, ale něco, co skutečně zůstává v hlavě i v nohách. Protože Javoš nebo Příslop se vás neptají, jestli se vám chce. Ptají se: „Jsi opravdu připravený?“

Jak se vyvíjí spolupráce s partnery, sponzory a samosprávou?

Největší komplikací je bezpochyby administrativa. Každý rok prakticky začínáme znovu – CHKO nevydává dlouhodobá povolení, což znamená, že každá edice vyžaduje nová jednání, dohody a řešení aktuálních výzev. Naštěstí je spolupráce s Lesy ČR velmi vstřícná a konstruktivní, což nám v mnohém usnadňuje práci a umožňuje postupovat kupředu.

Ale jednu věc musím opravdu vyzdvihnout – město Třinec je pro Perun oporou, je to právě ono, kde chceme tenhle závod pořádat, a oni nás v tom plně podporují. Stejně tak naši sponzoři – někteří jsou s námi od úplného začátku a drží nám palce každý rok, jiní přijdou na pár ročníků a vždycky přinesou svoji energii a podporu.

Obě skupiny si nesmírně vážíme, protože bez nich by Perun nikdy neměl tu sílu a rozměr, který dnes má. Jsou to právě oni, kdo dělají z našeho maratonu opravdovou komunitní událost.

Máte skupinu věrných účastníků, kteří se vracejí každý rok?

Jasně! Například Pavel Brýdl – jezdí z Náchoda. Mistryně ČR Anička Straková – z Prahy. Každý rok přijíždí i skupina z Opavy. A nejstarší účastník – má přes 70 let a vždycky Peruna dokončí těsně před limitem. A běžců z Třince a okolí – těch je samozřejmě spousta.

Jak hodnotíš letošní ročník?

Jednoznačně pozitivně! Dopoledne bylo jako z pohádky – slunce, usměvavé děti plnící připravené úkoly, půlmaraton v ideálních podmínkách. Všude vládla dobrá nálada a pozitivní atmosféra.

A pak… klasika hor – po patnácté přišly bouřky. Museli jsme přesunout slavnostní předávání medailí do stanu a některé závodníky z Grande Finále jsme museli kvůli bezpečnosti stahovat z trasy. Hory neodpouštějí, když se počasí vzbouří.

Hodnocení? Řekl bych: poctivá minus jednička. Ale pokud příští rok dostaneme zelenou pro všechno, co plánujeme – mohla by to být jednička s hvězdičkou.