Před 50 lety našli nový domov v pohoří Bieszczady

ČESKÝ TĚŠÍN / Další setkání „Bez stereotypů. Češi a Poláci o sobě navzájem“ přilákalo v pátek odpoledne 27. září do kavárny Avion davy. Chyběla nejenom místa na sezení, ale i na stání.

Jaké téma přilákalo tolik lidí? Tentokrát byla diskuse věnována krajanům z Těšínského Slezska, kteří před 50 lety odešli do Bieszczadských hor do neznámého jihovýchodního rohu Polska, aby tam našli nový domov.

Vyprávět přišli Edgar Beneš a Janina Brozda, kteří se svými rodinami přijeli do Českého Těšína ze vzdálených Puław v Nízkých Beskydech.

Po příjezdu byli šokováni

Edgar Beneš a Janina Brozda hovořili o životě v minulosti a dnes. Po příjezdu byli šokováni. Když Edgar Beneš odjel do Bieszczad, byl ve věku 30 let. Janině Brozda bylo 13 let.

„Ukázala jsem svým vnoučatům moji školu – polskou základní školu v České republice a řekla jsem jim, že se za posledních 50 let málo změnila,“ řekla. Potom popsala, jak byla po příjezdu na nové místo šokována, když musela sedět s ostatními žáky v kabátech v místnosti zvanou školní třída, protože budova nebyla vytápěna. O toaletách raději ani nemluvila.

Historická literatura

Setkání vedla Ewa Gołębiowska, která zpočátku zdůraznila, že téma Poláků z našeho regionu, kteří tvoří křesťanskou komunitu ve vzdálených horách Bieszczady, ji dlouho fascinovalo.

K tématu je k dispozici literatura, Józef Szymeczek vydal knihu „Stanowczy chrześcijanie na Zaolziu i przyczyny ich zbiorowej emigracji do Polski w latach 1962-1968” a pastor Zbigniew Paska, „Związek stanowczych chrześcijan. Studium historii idei religijnych”. Možnost setkat se s hrdiny těchto příběhů byla neocenitelná a jedinečná.

První roky

Během setkání v Avionu Edgar Beneš popsal jak vypadaly první roky osídlení. „Nejbližší štěrková cesta byla vzdálená 11 km, nejbližší asfaltová cesta 15,“ vzpomínal.

Ukázal fotografii osvětlení, které měli k dispozici – olejovou lampu na stole a další, přenosnou, když bylo nutné vyjít ven ve tmě. Dokonce i na latrínu.

Elektřina byla přivedena do jejich vesnice docela rychle, už po pouhých 2 letech. Ale v jiných otázkách se čas zastavil na mnohem déle.

Ukázal traktor s přívěsem, na kterém seděly děti, které takto jezdily do školy. Také výlet do nejbližšího města, které bylo daleko od Puław, víceméně jako z Těšína do Ostravy, se uskutečnil na přívěsu taženém traktorem.

Ale čas ubíhá, svět se mění. I ve vzdálených koutech Bieszczad a Nízkých Beskydů se objevila civilizace. A zde řečník předvedl současné fotografie stejných míst.

Tam, kde kdysi byl brod, teď je moderní most, kde byly blátivé koleje, nyní nový asfalt. A v loňském roce byl při 50. výročí vesnice postaven kulturní dům. K dispozici je také lyžařská infrastruktura a rekreační středisko.

Důvody pro cestu

Při diskusi o osudech lidí, kteří se před půl stoletím rozhodli usadit tak daleko a vytvořili kompaktní komunitu, která existuje dodnes, se objevily i dotazy na jejich motivy.

Dnešní název jejich komunity v pohoří Bieszczady je: Evangelikální letniční jednota. První křesťanská bohoslužba zde proběhla v roce 1969, kdy do Puław přišla druhá rodina. Žádali o registraci jako náboženské sdružení, aby postavili modlitební dům.

A co je přimělo rozhodnout se odejít? Beneš připustil, že to nebylo úplně tak, že museli odejít z důvodu náboženského pronásledování, i když to také zažili. „Například jsem chtěl jít studovat a bylo mi řečeno, že musím podepsat prohlášení, že se nikdy nebudu aktivně ani pasivně účastnit církevního života,“ vzpomínal. Pracoval tedy v železárnách v Třinci, jeho manželka v tiskárně.

Později vystudoval zemědělství v Krakově. Beneš při zvažování, zda rozhodnutí o přesunu do neznáma bylo správné, použil statistiky. „89 lidí se přestěhovalo, 32 zemřelo, 98 se narodilo. Ať to je odpověď na otázku, zda to dávalo smysl,“ řekl.

(indi)