Nový deskal v Bukovci. Adam Ćmiel se na nás dívá ze stodoly. Rozhovor s autorem díla – Arkadiuszem Andrejkowem

BUKOVEC / V Bukovci vznikl nový deskal! Na stěně jedné ze stodol se objevil portrét Adama Ćmiele – dlouholetého starosty obce, místními známého jako „Ujec od Waleczka“. Autorem malby je uznávaný umělec Arkadiusz Andrejkow, tvůrce projektu „Tichý památník“, který vzdává hold osobnostem důležitým pro místní komunity.

Slavnostní odhalení deskalu proběhne v neděli 18. května v 15:00. Událost pořádá kapela „Lipka“, z její iniciativy toto neobyčejné dílo vzniklo.

Andrejkow maluje tváře obyčejných–neobyčejných lidí na staré stodoly, kůlny a dřevěné stěny po celém Polsku. Vytváří něco víc než street art – jeho práce jsou „Tiché památníky“, tedy vizuální vzpomínky na místní hrdiny. Arkadiusz Andrejkow, ročník 1985, pochází ze Sanoku a vystudoval malbu na Univerzitě v Řešově. Místo bílých stěn upřednostňuje staré, popraskané desky, na kterých čas už zanechal první skici. Jeho díla lze nalézt ve všech 16 polských vojvodstvích – a nyní také v Bukovci.

Rozhovor s Arkadiuszem Andrejkowem

Pane Andrejkowe, další stodola, další tvář ze staré fotografie. Jak se vám maloval Adam Ćmiel?

Velmi dobře. To je tvář, která okamžitě upoutá – klidná, ale s takovým jiskřivým pohledem. Jako by chtěl něco říct. Mám rád, když fotografie vypráví nějaký příběh. A tady tomu tak bylo – podíváte se a vidíte člověka, který něco ví, něco zažil. Pro mě je důležité, aby umění vycházelo ze vztahů, ne z náhody. Nejprve jsme společně vytvořili deskal Marie „Chraścinki“ Suszkové v Písku, teď pan Adam v Bukovci. Přirozené pokračování. Je skvělé, že tahle iniciativa nabírá na síle.

Odkud se vzal nápad malovat právě stodoly?

Protože domy… mi došly! (smích) V mém okolí jsem pomaloval tolik fasád, že jsem musel hledat něco nového. A tehdy jsem si všiml stodol – starých, poznamenaných časem, s olupující se barvou a křivými prkny. Na první pohled ruina. Ale právě v tom je jejich kouzlo! Ty stěny mají duši, každé prkno svůj příběh. Nejsou hladké a sterilní jako bílá zeď, kde si musíte vymyslet pozadí od nuly. Tady už něco „je“ – struktura, atmosféra, patina. A staré fotografie se sem hodí mnohem lépe, jako by sem vždycky patřily. Ve skutečnosti – ten obraz se tam maluje už léta. Já jen přidávám pár tahů štětcem.

Máte raději deskaly nebo murály?

Jednoznačně deskaly. Stodoly jsou pro mě obrazy, které někdo začal malovat před desítkami let – časem, větrem, deštěm, sluncem. Já jen přijdu a doplním svůj kousek. Pár tahů štětcem… a najednou se z těch starých desek vynoří tvář. To je úplně jiná energie než mural na hladké stěně, kde musíte všechno vymyslet od začátku. Tady už má podklad svou historii – a já ji jen jemně zvýrazním.

Kolik času trvá vytvoření takového deskalu?

Obvykle jeden den. V Písku jsem to zvládl za den, a tady v Bukovci to vypadá stejně.

Jak začíná malování deskalu?

Nejdřív základ – doslova. Je potřeba dobře připravit dřevo, aby nenasáklo barvu jako houba a aby obraz vydržel léta. O to se obvykle starají lidé, kteří mě pozvou. Potom přijde na řadu mřížka – nakreslím na stěnu síť, úplně stejnou jako na fotografii, podle které pracuji. A pak… ani nevím, jak se to děje (smích). Prostě začnu malovat a najednou – je tam tvář!

A jakými barvami malujete?

Používám fasádní akryl-silikonové barvy – takové, které odolají slunci, dešti i sněhu. Tady je skvělé, že slunce na obraz svítí jen chvíli denně.

Malovat na stodolách je trochu jako rozhovor s časem…

Přesně tak! Protože ta stodola už má svou historii, ta prkna něco viděla. Já jen přidám svůj díl. Někdy je třeba malovat mezi hřebíky, někdy něco odstává (smích). Ale to je součást hry. Když zvládnete techniku, pak už je to jen radost.

Na kolika stodolách jste už maloval?

Ze začátku jsem to poctivě počítal – jedna, druhá, desátá… Ale v určitém okamžiku jsem to přestal sledovat. Dnes můžu říct, že určitě víc než dvě stě. Každá jiná, každá s vlastním charakterem, příběhem a vůní dřeva.

Čím se liší nový deskal v Bukovci od toho, který jste vytvořil v Písku?

Především velikostí – ten bukovecký je nejméně o polovinu větší. A také podklad je trochu jiný – desky jsou tmavší, což je vždy výzva, protože na takovém pozadí je těžší zachytit detaily. Přesto je kompozice podobná – portrét od hlavy po pás. Oba obrazy vznikly podle fotografií, které vypadají, jako by byly pořízeny ve stejném období – mají podobné zrnění, světlo i atmosféru. A právě s takovými fotografiemi se pracuje nejlépe, protože skutečně zachycují charakter portrétované osoby.

Co má deskal lidem sdělit? Co by ta tvář měla říct těm, kteří se na ni podívají?

Je to projekt o lidech, kteří tu kdysi žili mezi námi, tvořili naše malé světy. Nejde o velké pomníky nebo patetické monumenty, ale o obyčejné tváře – ty, které jsme dřív vídali každý den. Teď se vracejí – tiše a s úctou. Někdy na stodolách, jindy na jiném dřevě, ale vždy podle starých fotografií, protože právě ty nám pomáhají pamatovat si – a nezapomenout.