Zemřela Halina Paseková, dlouholetá herečka Polské scény Těšínského divadla

ČESKÝ TĚŠÍN / Po dlouhé a těžké nemoci dnes zemřela Halina Paseková, dlouholetá herečka Polské scény, spojená s ní od roku 1960. Její poslední rolí byla Žofie ve hře Šikmý kostel. O úmrtí herečky informovalo Těšínské divadlo.

Připomínáme text Emilie Świderové, který vyšel v časopise Zwrot v roce 2021:

Zakladatelé Polské scény ve vzpomínkách: Halina Paseková

Každé výročí je příležitostí k ohlédnutí, ke vzpomínání. Jak dnes vzpomínám na šedesátiny Polské scény Těšínského divadla a nechce se mi věřit, že od té doby uplynulo už deset let a další výročí je před námi. Polský soubor, založený z iniciativy zasloužilých členů PZKO a umělců z Polska, zahájil svou činnost před sedmdesáti lety. Zakladatelé už nejsou mezi námi, odešli do uměleckého nebe, ale vzpomínky zůstávají. Mezi několika málo herci ze Zaolší, kteří měli tu čest s nimi pracovat, je Halina Paseková, rozená Branna.

Halinin soukromý archiv

Když jsem si s paní Halinou domlouvala rozhovor, navrhla mi setkání ve svém bytě. „Mám tam malý vlastní archiv Polské scény, její historii jsem vměstnala do jedné skříně,“ říká se smíchem. „Díky rodičům, kteří byli od samého začátku věrnými diváky Polské scény, vlastním všechny programové brožury k představením. Zdědila jsem je po nich. Jednou jsem si k tomu sedla a udělala jsem si přehled od první brožury ke hře Včera a předevčírem až po poslední hru sezony Zločiny srdce, která měla premiéru v září 2020, ale kvůli pandemii se hrála jen párkrát. Na základě programů jsem sestavila abecední seznam všech herců, kteří u nás hráli od založení Polské scény v roce 1951. Je jich poměrně hodně, 201 včetně Niedoby, Michalika, Chmiela, Moldrzyka, Szymeczkové, Gawlase, Buzkové, Sumery, Rybického, Bobka a dalších,“ vzpomíná paní Halina. V druhém sešitě jsou všechna města, ve kterých Scena Polska hrála, a v dalším jsou vloženy recenze představení z jednotlivých novin a fotografie. U stěny jsou velké obálky, do kterých paní Halina pečlivě ukládá spoustu velkoformátových fotografií, které mají nejen historickou, ale i sentimentální hodnotu. Dalo by se říci, že na těchto fotografiích je zapsána celá historie herecké kariéry paní Haliny. A jsou jich desítky. Ukazuje jednu z nich – Polská scéna připravuje premiéru hry Thorntona Wildera Naše městečko. Stejnou hru jsme hráli před lety a podívejte, tady jsem v roli paní Gibbsové v té první verzi v roce 1999. Ach, od těch historických okamžiků uběhla dlouhá doba,“ konstatuje.

Od doby dospívání

Halina Branna udělala své první kroky na divadelních prknech před 60 lety. Svou hereckou kariéru zahájila v sedmnácti letech jako studentka gymnázia. „Debutovala jsem ve hře Královna z předměstí v roli služky Maryši. Dodnes si pamatuji svá první slova pronesená na jevišti. Byla adresována mecenáši, kterého hrál Fryderyk Gogółka, a zněla: ‚A pane mecenáši, vy pořád děláte hloupé vtipy.“ (a pana mecenasa to się zawsze głupie żarty trzymają.) Premiéra, která se konala 10. března 1961, byla mým prvním, ale také posledním představením Polské scény, které se hrálo v sále hotelu Piast před přestěhováním do nové divadelní budovy na Ostravské ulici.

Těsně před maturitou si mě tehdejší ředitel Scény Franek Michalik vybral pro roli v Královně předměstí a uvedl mě do světa divadla. Byla to pro mě velká satisfakce. Už tehdy jsem byla zaměstnána v Polské scéně jako elévka. Jako dospívající dívka jsem velmi prožívala všechny zkoušky, věděla jsem, že musím svou roli zvládnout dobře. S tímto představením jsme objížděli přes třicet scén – míst po celém regionu. Cestovali jsme starým rozvrzaným divadelním autobusem, a protože jsem měla před maturitou, učila jsem se na těchto cestách. Po maturitě mi Franěk Michalík navrhl, abych studovala herectví v Polsku. A tak jsme jeli čtyři: Karol Suszka a Janka Buława šli studovat do Varšavy a já s Władkem Liberdou do Krakova. Studia jsem se ujala trochu s obavami, ale s velkou zodpovědností, protože to byla velká změna v mém životě. Byla jsem ráda, že jsem v Krakově, protože jsem se tam mimochodem narodila, a tak jsem se tam poněkud vracela. Do Krakova přijel i můj syn Przemek, který vystudoval Akademii dramatických umění Solského a dodnes hraje v tamním divadle Bagatela,“ vypráví herečka.

Herečka nebo tanečnice?

Otázkou je, zda se paní Halina chtěla stát herečkou již od útlého věku. “ Vše začalo už ve škole recitací a školními představeními. Účastnila jsem se recitačních soutěží a dařilo se mi dobře umisťovat. Musím však prozradit, že mým dětským snem bylo stát se baletkou a už jsem se viděla, jak tančím v Labutím jezeře. Vzpomínám si na titulek svého prvního novinového rozhovoru „Vždycky jsem chtěla tančit“, bohužel jsem prodělala akutní zánět slepého střeva, následovala operace, dlouhé léčení, začala jsem přibírat na váze, a tak mé gymnastické dovádění skončilo. K tanci jsem se vrátila až mnohem později v divadelních představeních,“ vzpomíná paní Halina.

„Piast“ tam je, ale …

Po studiu herectví v Krakově v roce 1965 se paní Halina vrátila na Polskou scénu, a jak sama říká, vrátila se ke svým. Už však ne do „Piastu“, ale do nové divadelní budovy v Ostravské ulici. Vzpomínky však zůstaly. „Budova „Piasta“ pro mě hodně znamenala, vždycky si ji budu spojovat hlavně s divadlem, které tam pro mě začínalo, ale také s plesy, maturitními plesy a následujícími večírky. A nyní???? Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem tam po letech vešla a místo krásného secesního divadelního sálu mě přímo praštily do očí velmi ošuntělé a špinavé zdi, výklenek bez opony, kde bývalo zákulisí, po divadle ani památky, zůstali jen obchodníci. Koneckonců právě tam bylo mé první pracoviště. Co z něj zbylo teď? Otočila jsem se k němu zády a se slzami v očích vyšla ven. Na to se nedá zapomenout,“ dodává se smutkem v očích.

Atmosféra rodinného divadla

„První roky, které jsem strávila v divadle už po návratu z vysoké školy, pro mě byly ve znamení poznávání umělecké tvorby mých starších kolegů. Byla to pro mě škola života. Hereckému umění jsem se učila ve společnosti Marty a Fryderyka Gogółkových a Emilie a Jana Bobkových. Později jsem se na jevišti setkala s takovými lidmi, jako jsou Wanda Spinka, Wanda Łysek, režisér Witold Rybicki nebo Franek Michalik, Alojzy Nowak… Pracovala jsem například s Piotrem Augustyniakem a Stefanií Dzidovou. I když byli starší než já, byli pro mě vzorem. Každopádně velmi dobře přijali nejen mě, ale všechny mladé lidi, kteří začali pracovat v divadle. Na Polské scéně se vytvořila rodinná atmosféra a já jsem vždycky říkala, že díky těmto hereckým manželstvím jsem se tam cítila jako v opravdové rodině. Velmi jsem si vážila svých starších kolegů a obdivovala je na jevišti. Tehdy jsem si uvědomila, že i přes to, že jsem získala diplom, pokud chci dosáhnout jejich úrovně, čeká mě ještě hodně práce, protože herectví se učí celý život. Přestože vyšli z amatérského hnutí, byli velmi talentovaní a díky spolupráci s významnými polskými režiséry se z nich stali profesionálové.

Na okraj bych dodala, že o rodinné atmosféře v divadle svědčil přátelský zvyk oslavit narozeniny každého alespoň symbolickou květinou. Bylo to tak velmi dlouho. Data narození svých kolegů vám mohu říci kdykoli, některá mám zapsaná a některá si pamatuji dodnes, stejně jako si člověk pamatuje data narození svých nejbližších rodinných příslušníků.

Polská scéna pro mě byla po dlouhou dobu skutečně jednou velkou rodinou. A pak začaly změny. Nestoři postupně odcházeli do důchodu a soubor bylo třeba doplnit. Jejich místo obsadili herci, kteří přišli z jiných divadelních skupin z Polska, přinesli s sebou jiné zvyky. Někteří zůstali, jiní odešli. Přesto jsou v našem souboru herci, kteří v něm působí už více než deset let a kteří se v něm zabydleli. Je tu herecká rodina, ale už je jiná,“ dodává Halina Paseková.

Nestoři a vzpomínky

„Kdybych chtěla vzpomínat na nestory, každý z nich by musel mít, jak se říká, svých pět minut. Každý z těchto lidí má svůj příběh. Vzpomínám na Stefanii Dzidowou, se kterou jsem toho moc neodehrála, protože odešla do důchodu, když jsem v divadle působila třetí sezonu, na Wandu Łysek a na Witolda Rybického, který byl s Polskou scénou spojen od jejího počátku. S Wiluśem, jak jsme mu říkali, jsem pracovala nejprve jako s hereckým kolegou a po jeho návratu ze studií ve Varšavě jako s režisérem. V divadle režíroval neuvěřitelných 75 her, vzpomínám si na tu první, ve které jsem hrála v roce 1965, byla to inscenace Romeo, můj soused. Wiluś byl dobrý, ale velmi náročný, a proto poněkud specifický režisér. Svou režisérskou kariéru ukončil v roce 1994. Nezapomenutelnou postavou Polské scény byla bezesporu Wanda Spinka, nesmírně talentovaný člověk. Bylo pro mě velkou ctí být s ní na jevišti.

Na manžele Bobkovy mám krásné vzpomínky, byli to nesmírně milí a laskaví lidé, fantastičtí herci. V tomto rodinném souboru si skvěle rozuměli, až se vzali. Pro mě byla Milka mistryní v tom, jak mě na jevišti rozesmát. S kolegou Frederykem Gogolkou si spojuji známé vtipné rčení – Frýda grej! Pracovalo se mi s ním stejně dobře jako s jeho ženou Martou, rozuměli jsme si, hodně jsem se od nich naučila, a hlavně jsem se naučila milovat divadlo.

Tehdy jsem pochopil význam rčení: herectví je umění porozumět druhému člověku. Měl jsem štěstí, protože hned na začátku své herecké kariéry jsem potkala úžasné lidi, skvělé umělce, a vždy jsem mohla dělat to, co mě baví. V tomto divadle jsem zažila osm ředitelů, takže je také na co vzpomínat. Vzpomínek je spousta, myslím, že kdybych je všechny sepsala, vydalo by to na docela velkou knihu,“ dodává herečka.

Divadelní stroj času

Letos slavíme 70. výročí Polské scény. „Bude to smutné jubileum, protože před nedávnem odešli na svou nejdelší cestu poslední ze zakladatelů Polské scény: Witold Rybicki, Anna Kaletowa-Rzymanowa, Piotr Augustyniak a Emilia Bobek. Jejich úmrtím se uzavírá další kapitola v historii Polské scény. „Věřím, že při tomto jubileu nebude stačit jen jejich fotografie, ale bude třeba o nich mluvit, vzpomínat na ně. Vždyť s Haničkou a Milkou jsem se donedávna pravidelně setkávala, smály jsme se, vzpomínaly na kolegy, na divadlo. Teď je tu prázdno. Chybí mi,“ dodává.

Halina Paseková je jedním z mála nestorů mezi herci ze Zaolší. „Důchodového věku jsem dosáhla v roce 1992, ale stále hraji na částečný úvazek. Herec mého typu neumí odpočívat. Když vás chytne divadelní bacil a chcete ještě pracovat, důchod je jen slovo. Pokud se budu muset s divadlem rozloučit, což se určitě stane, ráda bych se rozloučila nějakou pěknou rolí. A s tím souvisí i mé přání, abych se stále cítila diváky tak oceňovaná jako doposud. Divadlo je můj druhý domov, sleduji všechny premiéry svých kolegů, jak z Polské, tak z České scény, a dojalo mě, když jsem seděla v hledišti a slyšela: „A paní Halinka dneska nehraje.“ Domnívám se, že by mě diváci nejraději viděli na jevišti… To je pro mě ta nejlepší recenze, potvrzuje, že se mohu cítit potřebná a diváky milovaná,“ říká Halina Paseková.

Emilia Swider

Přeložený článek