Z redakční pošty: Zaolzi v Ankaře (6)

ANKARA / Poslední dva dny v Ankaře začínají. Sobotu trávíme znovu ve starém městě. Malé obchůdky s kořením, ručně vyrobenými náramky nebo koberci zkrášlují úzké uličky. Není všechno jen o zábavě a nakupování. Téměř každý den máme zkoušky v prostorech Kulturního centra Ankary. Sobotní den pro nás končí vystoupením na veřejném prostranství centra města. Všechna vystoupení míváme až večer, kvůli slunci a teplu.

Neděle je v duchu loučení. Dopoledne probíhá generálka před velkým Galakoncertem, našim finálním vystoupením v Ankaře. Koncertem se zároveň loučíme se souborem Tubil. Naše vztahy jsou velice úzce spjaty, dokonce si troufám říct, že budou pokračovat i do budoucnosti. Po podařeném vystoupení jsme zváni do klubu na drink. Loučení s členy Tubilu, je pro mnohé těžké. Neobešlo se to ani bez slz. Kdo nestihl zabalit věci přes den, balí si je dlouho do noci. Po týdnu odjíždíme domů. Tak jak jsme přijeli při západu slunce, odjíždíme za jeho východu.
Po necelých třech hodinách přistáváme na území Rakouska. Unavení, ale plní vzpomínek, emocí a zážitků.

Celý týden bych shrnula do pár vět. Je tam teplo, avšak příjemně. Turci jsou velice ochotní lidé, ale nemají žádný řád. Plány se pro ně mění z minuty na minutu, což je možná dobře, jelikož žijou přítomností. Taky hodně koření všechna jejich jídla a hlavní přílohou bývá houska. Na závěr nejspíše budu mluvit za všech 24 účastníků zájezdu, když řeknu, že jehněčí a Bošáckou slivovici nechceme na nějakou dobu vidět.
MP